|
| ||||
| ||||
|
Ročník L. C Y R I L Rok 1924
Složiv u Piaristů v Berouně zkoušky předepsané, dokončil v 17. roce průpravnu učitelskou v Praze. Literní studium paedagogické spiato bylo od lét 30tých století XIX. s hudebním stu-diem na ústavě ke vzdělání varhaníků, zřízeném 1830., přičiněním potomního jednatele »spolku pro pěstování hudby církevní« v Cechách, Jana Rittera z Rittersberka, (1780—1841 v Praze) historika, milovníka hudby a umění výtvarných. Operní hudba vnikala v době jmenované mohutně do chrámů a jevil se značný úpadek dovednosti i vkusu varhanického, tomuto nedostatku měla čeliti právě zřízená škola varhanická, jejíž prvým ředitelem byl dómský kapelník Jan Vitásek a učitelem dómský organista Rob. Fíihrer, který, stav se později na krátkou dobu nástupcem (1839--1845) Vitáskovým, zaváděl dle slov současníka, kritika, pražského paedagoga Jos. Proksche, učitele Smetanova, mužská kvarteta dostaveníčková, omašličkovaná theatrální sola (Pr. poznamenal »mit theatralischen Aufputz«) místo vážných instrumentálních dosud zde provozovaných oratorních děl klasických horno- i polyfonních. Mistr Prokš trpce stěžuje na scestí, na něž chrámová hudba za vedení Fiihrera zbloudila. Po smrti Jana Aug. Vitásea (1839) stal se ředitelem varhanické školy pražské Karel Pitsch (1786-1858), byl zde od r. 1834 učitelem současně s Fiihr:rem a působil jako varhaník u sv. Mikuláše v Praze III• Ujav se řízení ústavu v létech 40tých, získal z řady žáků ústavu a J. mnoho učitelů asistentů, hudebních vychovatelů dorostu varhanicko-učitelského. Tak stal se Zvonař přispěním svého mistra Pitsche r: 1844 asistentem, později vedle V. Em. Horáka druhým učitelem zpěvu při varhanické škole v Praze. Asistentsví za odměnu 5 zl. stříbra měsíčně nemohlo ovšem stačiti ani k nejskromnější obživě. Nastal boj mezi volbou milovaného umění hudebního a méně oblíbeným, ač právě nikoliv skvěle honorovaným učitelstvím. Rozmnožení vyučovacích hodin na ústavě, soukromé vyučování v rodinách, hudebn žurnalistická činnost theoretika a badatele v oboru starocírkevních i národních písní, J. L. Zvonařovi usnadnily skromničkou existenci. Celá řada absolventů učitelské průpravny kráčela směrem tímto. Varhanická a hudebně-učitelská činnost těchto mladých paedagogů-varhaníků mnoho prospěla rozvoji hudby chrámové i národní v českých městech. Pamatuji ještě činnosti Fr. Gregory v Písku, Aloise Hniličky v Chrudimi, J. Chotaše v Pardubicích, Jos. Nešvery atd. j. v. V Praze působili Jos. Foerster, Jan Aug- Starý, Fr. Knoch, Ad. Průcha, Jan Seifert, Jan Bayer, Jakub Caboun a m. j., vesměs absolventů tehdejší průpravny učitelské. Buditelská doba národa, působící na ducha Smetanova, láska k národu i k umění povzbuzovala stále usilovněji také badatelskou touhu Zvonařovu. Úpadek instrumentální hudby chrámové vrcholící v intrádách a v hudbě janičářské té doby (Wotrhánek Emauzy) a jiné i nutnost nápravy vrcholí ve větách ku mši Cyrillo-Methodějské (u Hoffmanna v Praze 1857) : Nejen co do kostelního ducha, nýbrž i co do umění stojí nové kostelní zpěvy za starými. Má-li to lépe býti, musíme na to mysliti, jak bychom alespoň ty nejvýtečnější staré zpěvy zase do kostela uvedli, aby duch náš, posily v nich naleznuv, k vyvádění podobných se uspůsobil a srdce i mysl naše z nich kořistiti mohly. Jinou cestou se ztěžka dobré kostelní hudby doděláme. Kéž by pomocí Boží kostelní zpěv náš pod ochranou sv. Blahověstů Cyrilla a Methuda zase vznikl a tam dospěl, na kterém stupni si ho každý křesfan, umělec přejela Tyto věty znázorňují dobu v níž žil paedagog, skladatel a hudební aestetik, v době své již populární Jos. L. Zvonař. Současně pak dovedeme i oceniti obrodnou, pofýrerovskou činnost skladatele-mendelssohnisty Václ. Em. Horáka (1800—1871). Vedle staročeských kancionálů obíral se Zvonař nejraději hudbou Beethovenovou. Skládal nápěvy k písním Celakovského, Chmelenského a Picka. Ve sbírce Varyto a lýra« (1852 u Hoffmana) vydána m. j. jeho populární »Společenská« složena r. 1848 za rachotu děl. »Navedení ke skládání kadencí« (1859). V červnu r. 1858 zemřel příznivec Zvonaře řed. Karel Pitsch. Půl roku vedl ústav Zvonař a setrval ještě dva roky za ředitelství Jos. Krejčího, načež jmenován ředitelem Žofínské akademie, roku 1863 ředitelem kůru u Trinitárů v Spálené ulici a učitelem zpěvu v městské vyšší dívčí škole v Praze. Zbožňoval ve svém dobrém srdci staroč. píseň posvátnou a putoval denně po řadu let ke sv. Vítu do kaple svato-Václavské na roráte počínající o půl 6. h. ráno. Významné jsou »Základy harmonie a zpěvu« (1861) s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště, od Jos. Leop.,,Zvonaře. S úvahami dušeslovnými, krasoumnými a vychovatelskými od redaktora časop. ASkola a život«. Bibliotéky učitelské E4 | ||||
|