|
| ||||
| ||||
|
Ročník L. C Y R I L Ruk 1924
Paumanna z il, stol. 15 ). Nelze pominouti mlčením, že v dobách nejblíže příštích nechyběly varhany v žádném orchestru; přidělován jim v tom případě obligátní part generálbasový. Ale teprve objevem vzduchovny a dělením v rejsříky ve století XVI. spěje varhanářství ku předu mílovými kroky. Varhany ze století XII., XIII. i předešlých byly velice nemotorné, klávesy ohromných přímo rozměrů, tak na př. magdeburské varhany měly 16 klávesů, objemu většího než má celá klávesnice moderního piana. Nelze se tudíž diviti tomu, že vedle hojných zastánců měly neméně četné odpůrce, kteří se jich zavedení do kostela bránili, protože pro svou těžkopádnost a různé jiné vady nemohly zpěv doprovázeti v akordech, nýbrž pouze unisono a zpěv se musil pohybovati ještě volně. V tom stadiu vývojovém, v jakém tehdy byly, nemohly vůbec dostáti nárokům, jaké na ně kladl vývoj hudby mensurální. -- Během času zasvitla však i varhanovým strojům jasnější hvězda. Jedním z prvých velikých kroků vpřed bylo, když varhanáři dovedli sestrojiti řádnou vzduchovnu, t. j. oddělovati od sebe různé rejstříky (hlasy). Pokusy o to vyskytují se již ve stol. XIV. a XV., možno však, že i dříve, avšak kladného výsledku neměly. Za to XVI. století má vynikající podíl na rozvoji varhanářství a díla z té doby se nynější dokonalosti již značně přiblížila. Značnou měrou k tomu přispěl vynález t. zv. »Springlade« a »Schleiflade« (zásuvka), což umožnilo, že jednotlivé řady píšfal, z nichž každá tvořila hlas, bylo možno srovnati a vybudovati podle velikosti (výšky tónové), charakteru a pomocí rejstříkové páky, jež končila držadlem, rozezvučeti nebo umlčeti. Jak byia zařízena »Springlade,« popisuje J. H. Tópfer ve svém díle »Lehrbuch der Orgelbaukunst« (Učebnice varhanářského umění) takto : »Springlady, z nichž jsem nalezl ještě velice čobře pracovaný exemplář ve starých varhanách v Einbecku, měly mřížiny (kancele) a mřížinné záklopky jako naše zásuvky (Schleiflade). Pod každým však píšfalovým otvorem je malá záklopka, pomocí jíž může býti příchod větru do píšfaly umožněn a nebo mu uzavřen. Každý hlas má tedy tolik záklopek (ventilů), kolik má ten který hlas píšfal, jde-li o jednoduchý hlas; nebo tolik ventilů, kolik má sborů, jde-li o hlas smíšený. Vytáhla li se rejstříková páka, vzdálily se všechny záklopky ode všech píšfal, náležejících dotyčnému hlasu a cesta vzduchu byla tedy uvolněna. Zastrčil-li se rejstřík, přiskočily všechny záklopky, vymrštěny byvše mosaznými pery, pod nimi se nacházejícími, opět do původní polohy k otvorům píšfalovým a z té příčiny se tato vzduchovna zvala »Springlade.« *) Vynález jistě duchapiný a velice významný; bývalo však třeba častých oprav a z toho důvodu byla tato »Springlade« zatlačena do pozadí počátkem XVI. století t. zv. v z d u c h o v n o u z á-s u v k o v o u (Schleiflade) Zásuvková vzduchovna bývala však stavěna již mnohem dříve, o čemž svědčí nález vzduchovny zásuvkové Ondř. Werkmeisterem, jež pocházela z roku 1442 a byla výrobkem varhanáře Martina A g r i c o l y. (Bližší o zásuvkové vzduchovně, jíž se podnes užívá, na příslušném místě.) Místo »Springlade« a vzduchoven zásuvkových užívalo se také asi kuželových (podle některých našich varhanářů kuželkových v z d u-c h o v e n. Doklady toho byly nalezeny na př. v Německu, kde je kol r. 1750 stavěl tiibingský varhanář H a u s d ó r f e r, i v Uhrách (v Debreczině) byly nalezeny takovéto staré kuželové vzduchovny, což by nebylo neodůvodněným předpokladem pro to, že kuželová vzduchovna je nejstarší ze všech a že pochází z Byzance. (0 vzduchovnách kuželových zase na příslušném místě). — Jak už dříve pojednáno, byla velikou závadou varhan přílišná šíře manualových klávesů, i to se však během času zlepšilo a máme-li věřiti údajům zná-mého Prátoria, byly už v XV. století manuálové klaviatury a jejich klávesy »téměř've všem stejné s našimi.« — Dalším neméně závažným pokrokem, jejž dlužno přičísti XVI. století k dobru, bylo určení ladění varhan dle k ů r o v é h o (sborového — něm. Chorton) t ó n u, který zprvu byl h l u b š í vůči v y š š í m u t ó n u k o m o r n í m u. Později se obě tato označení zaměnila a varhanám XVIII. století se dostávalo s oblibou ladění ve vyšším komorním, vlastně kůrovém (sborovém) tónu; dělo se tak hlavně proto, aby se ušetřjlo materiálu používaného na výrobu píšfal. Teprve po mnohých bojích došlo r. 1885 na vídeňském mezinárodním kongressu k jednotě a za východisko položeno jednočárkové a p a ř í ž s k é h o k o m o r n í h o t ó n u se 435 dvojitými kmity za vteřinu. U varhan, o nichž dosud promluveno, je nápadný veliký, ba možno říci, máme li na xrysli skutečný materiál tónový, jakým tyto stroje disponovaly a který ve skutečnosti byl poměrně dosti malý, ohromný počet měchů, jichž bylo třeba a následkem toho i veliký počet lidí k obsluze jich potřebných. Tomuto, rovněž nemalému nedostatku bylo značnou měrou *) Slovo nepřekládám, protože jsem nenalezl českého významu a tvořiti je nechtěl, ježto je to pouze historická vzpomínka. Pozr.. spis. 71 | ||||
|