|
| ||||
| ||||
|
Rok 1925 C Y R I L Strana 3'
na klášteře strahovsltém, jak pěstována hudba a zpěv v našich klášteřích ve století XVIII.. Vypravování jest soustředěno kol osoby Jana Lohela Ohlschlágela, známého hudebního skla datele a restauratora někdejších velkých varhan strahovských. Vypsání jeho života a díla má býti hlavním předmětem této práce. Jméno Ohlschlágelovo jest arcif nerozlučně spojeno s dějinami strahovských varhan a proto spolu s vypsáním biografie Ohlschlágelovy dostane se i varhanám strahovským jejich historie. Celou látku rozvrhl jsem si na dva hlavní díly: I . J . L o h e l a O h l s c h l á g e l a ž i v o t. 11. J e h o d 11 o. Druhý díl obsahovati má pak 3 části: 1. Strahovské varhany. 2. Ohlschlá gelovy literární práce. 3. Jeho skladby. K části třetí druhého dílu připojiti chci celkovou charakteristiku Ohlschlágela umělce i jeho díla s příslušným výkladem technickým i estetickým. Ač práce celá zamýšlena jest jako specielní studie, mající za účel vypsání života a díla Lohela Ohlschlágela se stanoviska hudebně historického, přece jen věnována bude pozornost i otázkám obecně historickým i ostatním otázkám kulturně historickým, zvláště pokud se týkají historie literární a dějin umění výtvarných, aby tak pině pochopeno bylo dobové ovzduší i celé prostředí, do něhož spadá působení Ohlschlágelovo. Chronologicky jde tu o dobu 1724—1788. Leč v části prvé druhélro dílu. kde mluví se o varhanách, postoupím chronologicky značně jalo zpět tak i do předu. Chci totiž jednak ukázati, jak se to mělo s varhanami na Strahově v době před Lohelem Ohlschlágelem — jednak celou historii strahovských varhan zaokrouhliti a dovésti ji proto až do doby nejnovější (1900), kdy staré varhany óhlschlágelovské ustoupiti musely nástroji modernímu. Pramenem pro mou práci bylo mi v prvé řadě dílo Ohlschlágelovo samo. Vedle toho použil jsem ovšem i jiného pramenného materialu, jak poskytla mi jej mimo jiné zvláště knihovna strahovská a strahovský archiv. Uváděti seznam pramenů nemá smyslu. Ponechá-vám si podrobné údaje i s kritickým oceněním jich na patřičné místo během práce. L i t e r a t u r y o předmětě této studie ve vlastním slova smyslu není. Jedině staf o J. Lohelu Ohlschláglovi v Dlabačově slovníku bylo by lze uvésti, z níž čerpají pak ostatní encyklopedie hudební i povšechného rázu, naše i cizí, které příležitostně na svém místě podrobně uvedu. Ostatní drobrtější zmínky po dosavadní literatuře rovněž nenechám bez povšimnutí, a upozorním na ně na příslušném místě během výkladu, při čemž neopomenu ovšem zaujmouti vůči nim. patřičné stanovisko kritické. (Příště dále). 00® Milostivé léto 1925. Vždy jsme s úctou pohlíželi na brány svaté, hlavně onu u sv. Petra. Byla na pravo od pravého vchodu — bělošedě natřená, s malým křížkem z černého mramoru uprostřed. Byla zazděna před 25 lety Lvem XIII. a otevřena zase o Štědrém dnu 1924 Piem XI. Čtyři papežové se zatím vystřídali! Otevření brány děje se slavným způsobem. V Sixtinské kapli byla vystavena velebná Svátost. Sv. Otec sem vešel se svým dvorem a intonoval hymnus- Veni Creator Spiritus. Papežský pěvecký sbor pokračoval a zpíval všecky sloky kráčeje v průvodu veleknězově do atria sv. Petra. Zpěv zase nadšeně řídil mistr Perosi —jako před 25 lety za Lva XIII. Nemohli mu toho odepříti ; zůstává stále ředitelem sboru. Když donesli Pia XI. ke bráně, podal mu kard. penitenciář, Oreste Giorgi, (který se tam nachladil a za deset dní potom zemřel), zlaté kladívko, dar biskupů z celého světa, a Sv. Otec udeřiv poprvé do středu mramorového křížku, zapěl: -Aperite mihi portas justitiae!« Sbor odpověděl: »Ingressus in eas confitebor Domino.« Podruhé silněji ještě uhodil a vyšším zazpíval hlasem: Introibo in domum tuam, Do-mine.« Sbor na to : nAdorabo ad templum sanctum tuum in timore tuo. Třetí ránu ještě silnější do křížkunásleduje praskot: křížek na kusy se rozletí a padá k zemi, a velekněz mocným hlasem volá: »Aperíte mihi portas, Guoniam nobiscum Deus!g A sbor: »Qui fecit virt.jtem in Israel!« Prefekt ceremonií volá zvonem sanpietrini, kteří za všeobecného ticha zbourali výplň brány, odvezli cihly, ceremoniáři houbami. smočenými ve svěcené vody omyli veřeje a první, pohnutý, vchází do velechrámu velekněz. U oltáře pak intonuje hymnus Te Deum laudamus, který tisícové zpívají s ním. | ||||
|