|
| ||||
| ||||
|
Strana 6 C Y řl I L Rol< 1925 napodobily, je umísfovaly nezměnitelně po Evangeliu; a tento okamžik zdá se nejlépe voleným: lid vskutku slyšel oznámení Dobrého posels ví Ježíše Krista a odpovídá na ně
osvědčením své víry. Je známo, že mnohé církevní sněmy francouzské, italské a španělské (rovněž Dominikáni a Kartuziáni) nařjzovaly, aby bylo Credo zpíváno bez střídání a donro vodu varhan, aby všichni věřící mohli společně prohlásiti a jasně slyšeti Vyznání celé a úpiné.') Credo jest skutečně jasným a dokonalým vyjádřením hlavních křesfanských tajemství: již po 15 století a více ještě jest římská pravda prohlášena jedinou a neproměnnou a účastnou věčnosti. Nepochybně přibylo mnoho kacířství od té doby; ale vkládati do Creda všechna tvrzení vyvolaná kacířstvím, jako se dříve činilo, znamenalo by podrobiti vyznání víry neustálým změnám ; Církev o ně pečovala jinými prostředky, na p:'-. v jiných částech liturgie, ale podstata víry katolické je obsažena v našem starobylém »Credo« nicejsko-cařihradském. Zde krátké vysvětlení: C r e d o i n u n u m D e u m. Těchto několik slov skrývá hluboký smysl; text nezní Credo Deo, věřím Bohu, jeho jsoucnost, ale jinak o něm nehloubám. Credo in Deum — to zavazuje jakousi pohnutkou, nadšením k Němu, důvěrou také. Nepřijímáme pouze představu Boha a skutečnost jeho bytí, ale jdeme k Němu, odpočíváme v Něm, v Bohu jediném, již Židy právě tak poznávaném,') jehož znalost v přirozenosti a v osobách právě přesně označujeme. P a t r e m. Tento Bůh, v něhož věříme, jest především Otcem, Otcem všeobecným možno říci a »od něhož veškeré otcovství na nebi i na zemi béře své jméno« (Eh. III. 15). Jest, jak odhalil sv. Františce Římské, »původ bez původu a konec bez konce,« vznik, pramen veškerého bytí, všeho života a Božství samého, »Ten, který jest,« a od něhož pochází všechen dar, všechno dobro, všechna milost; »Otec světel« a především Slova, které zplodil od věčnosti a nepřestává ploditi: »hodie genui te,« stvorením také Otec všeho lidstva, jež učinil v Adamovi k obrazu a podobenství svaté Trojice. O m n í p o t e n t e m: všemohoucí. Jeho moc jest bez omezení, výhrady, meze; může všechno, vládne všemu. Má vše, působí na vše, pohybuje vším. Jemu nechybí ničeho; On pochází všecek sám ze sebe. Jest neomezený a svrchovaný. Všemohoucnost jest jeden z přívlastků, jímž Ho Církev ráda opěvá: kolik modliteb její liturgie začíná slovem omnipotens! F a c t o r e m c o e 1 i e t t e r r a e má týž smysl jako creatorem, jehož je užito ve Vyznání Apoštolském; oficielní jazyk Církve a kniha Žalmů: xXXII., 9. užívá těchto dvou slov, aniž by je rozlišovala. Víme, co znamená »stvořiti« a nejkrásnější vysvětlení jen by zatemnila tuto samu o sobě jasnou myšlenku, nehledě k tajemství, která obsahuje. Slova »nebe a země- mají význam všeobecný a zahrnují vše, co existuje, vyjma samého Boha. ndá se to samozřejmým; Manichejští přesto však nebyli téhož mínění; dle jejich úsudku hmota je špatným základem a pochází od dábla. Proti tomuto kacířství třeba připojiti k textu : v i s i b i 1 i u m e t i n v i s i b i 1 i u m: svět hmotný i duchovní, člověk i zvířata, andělé jako nevzdělaná hmota, nic není vyňato. Již sv. Pavel mluvil skoro týmiž slovv: »in ipso ,condita sunt universa, in coelo et in terra, visibilia et invisibilia> (Kol. L, 16) Vše, co předchází, vztahuje se k Bohu Otci, pozorováno méně na Něm samém ve smyslu Trojice'), což vzhledem k nám je tolik jako Stvořitel. Hle osobnost Vykupitelova a jeho vlastní dílo. E t in u nu m D o m i n u m J e s um C h r i s t u m. Ježíš Kristus, Syn Boží, jest Pán a Mistr a Bůh sám, rovný Otci, sám Mistr a Pán, Bůh a člověk v jediné osobě. Jmenuje je pozdvižené tak, aby všichni je mohli viděti. V tom okamžiku všechno shromáždění počalo zpívati »Credo<, jímž se spojovalo s Beránkem obětovaným na oltáři s Nímž se stávalo týmž tělem v jediné oběti. 5) Sv. Diviš jmenuje Credo : katolický hymnus, hymnologia catholica. 's) Dominus Deus noster, Dominus unus est (Deut. VI, 4.). Známe obdivuhodný »Úvod k životu Ježíšovuz od Bérulle, Itterý může býti znamenitým výkladem prvních slov Creda: »Bůh, jehož uctívá náboženství křesfanské, jest věčný, neproměnný, nekonečný; jest nejvýš svatý, nejvyšší, nejmocnější ; je neviditelný, nevyslovytelný, nepochopitelný ... Jeho andělé a proroci jsou nástroji jeho slova. On sám nás učí, stávaje se naším Mistrem, dávaje nám své světlo ... Tu nás učí, že pře-vyšuje naše smysly, našeho ducha i naše slova: že jeho podstatou jest Moudrost, jeho mocí Dobrota, jeho vůlí Láska; že je svrchovaným pánem, počátkem i koncem všeho bytí; že je Středem, Obvodem a Plností všech věcí...; že musí býti ctěn svatým mlčením a ne poskvrňován nerozvážnými lidskými řečmi... On jest Všechno a nade vším. On tvoří časy a před časy učiněn jest. Jest nepřístupný ale důvěrný ke všem... Jest nehybný, ale vším pohybující. Světla, která vidíme, jsou jeho stíny. Velikosti, jež obdivujeme, jsou Jeho stopy a rysy jeho dokonalostí«. Ale knihu tuto třeba čísti. | ||||
|