|
| ||||
| ||||
|
Strana 26 C: Y 1Z 1 L Rok 1925
stoupá k Němu : lidská přirozenost očistěná a vykoupená Jeho krví stala se hodnou této proměny v světlo, jež jest jakousi apotheosou našeho lidství, zbožněného Ježíšem Kristem. Vznešené proroctví Davidovo je spiněno: » Dixit Dominus Domino meo : Sede a dextris meis« (Žalm. C1X, I.). Jest téže hodnosti jako Otec, poněvadž je ve všem roven Otci. et iterum ven tu rus est cum 91oria 1udicare vivos et rnortuos. Popře-možení hříchu, smrti a pekla měl Bohočlověk právo souditi ty, kteří nemohli užíti dobrodiní jeho božských utrpení nekonečné ceny a milosti z nich plynoucích: »omne judicium dedit Filio« (Jan, V., 22). Bude míti moc říci člověku: »Jak jsi přijal moji lásku a jak jsi po-užil mých darů ?« c u j u s r e g n i n o n e r i t f i n i s• Vyslovujeme ozvěnu andělovy předpovédi Marii Panně: »et regni ejus non erit finis« (Luk. I. 33.). Počíná věčné kralování Ježíše Krista, alespoň jeho kralování jako člověka, poněvadž božská nadvláda Slova nad světem počala již prvního dne stvoření. Taková jest věčná i časná historie Slova Božího, Stvořitele, Vykupitele a nejvyššího cíle lidstva a všeho, co jest: »data est mihl potestas in coelo et in terra.« DBy'o by možno,« píše jistý vykladač, 12) abychom zůstali necitelnými, vyznávajíce nebo rozjímajíce veliká tajemství, která byla vykonána k naší spáse? Nebáli bychom se pomsty Ježíše Krista, který bude souditi všechny lidi; a není-li spíše třeba pracovati, abychom sami na sobě okusili ovoce tajemství, která vykonal pro naší spásu, abychom věřili vždy vice v Jeho milost a v jeho poznání: »crescite in grat a et in cognitione Do mini nostri et Salvatoris Jesu Christi?« (II. Petr., III., 18.1). e t i n S p i r i t u m S a n c t u m. Duch Svatý jest třetí osoba božské Trojice. 13) Nepřísluší mu ani jméno Otce, ani Syna, poněvadž neplodil a nebyl z lozen. Pochází z Otce i Syna hlasem lásky: hluboké tajemství, jehož nevystihnou lidská slova. Jmenujeme Jej Duchem, jinénem, jež náleží právem všem třem osobám, ale přidáváme epitheton: Svaťý, poněvadž mu připisujeme dílo našeho posvěcení; ") Duch Boží je pramenem stvořené svatosti. D o m i n u m et v i v i f i c a n t e m. On jest, jako Otec a Syn, Mistr a Pán, poněvadž z nich pochází: »ego mittam vobis a Patre Spiritum veritatis, qui a Patre procedit« (Jan, XV. 26) a je jimi poslán: »Spiritum sanctum quem mittet vobis Pater« (Jan XIV., 26; »si autem abiero, mittam eum (Paraclitum) ad vos« (Jan, XVI., 7). On sám dává život: »Spiritus est qui vivificat« (Jan, IV., 64.); obvyklou svojí přítomností v duši, jež jest ve stavu milosti, vdechuje jí život, posvěcuje ji. Jeho úloha v Církvi je táž jako v jednotlivé duši. qui ex Patre Filioque`) procedit. Qui cum Patre et Filio simul a d o r a t u r e t c o n g 1 o r i f i c a t u r. Pocházeje z Otce i Syna, pravý Bůh, je roven ostatním dvěma Božským osobám, proto musí býti uctíván klaněním jako ony a s nimi zároveň: nemožno jej oddělovati. 16) q u i l o c u t u s e s t p e r p r o p h e t a s. Svatý Petr dí výslovně : non enim voluntate humana allata est aliquando prophetia, sed Spiritu Sancto inspirati ") locuti sunt sancti Dei homines« (II Petr., I., 20). Po Ježíši a Duchu Svatém Církev, viditelný svědek neviditelného ducha, chof Ježíše Krista a pokračovatelka jeho díla: et unam, sanctam, catholicam et apostolicam E c c e 1 e s i a m. Církev je jedna, jedné víry, mající jedinou hlavu -- Ježíše Krista a papeže, jeho viditelného zástupce. Jako jest jeden Bůh a jeden křest, jest také jedna křesfanská společnost, jediné stádo pod ochranou jediného pastýře. Církev je chotí Kristovou, jeho mystickým tělem, předpověděná slovy Písně: »ma est columba mea.« (Příště dokonče, í.) 1') Lebrun, Literární, historický a dogmatický výklad mešních modliteb a obřadi, odd. I. str. 263. Zde bylo ho hojně použito. 15) Casto bylo popisováno, iak tři Bcžské osoby zjevují se jasně zcela zřefelné při křtu Ježíše Krista: když Jan křtil Syna Božího, Duch sv. sestoupil viditelně na Něho a hlas Otce nebeského se ozval. 14) >Spiritum sar.ctificalionis« (Rím. I. ] ). 15) Proti Řekúm, kteří nevkládají »Filioque.« D. Guéranger poznamenává, že nepříjímáme-li v tomto bodě katolické přesvědčení »odlučujeme zcela Ducha sv. od Syna a rušíme Nejsv. Trojici.« 1s) »Spiritus Patris« (Mat. X. 10.) ; =Spiritus Filii« (Gal. 1V, 6). Proroci prohlašují totéž; jejich věštby často začínají následovně: Haec dicite Dominus.« tts% | ||||
|