|
| ||||
| ||||
|
Rok 1925 C Y R [ L Strana 41
Pocta našemu Cyrilistovi skladateli )os. Sychrovi v cizině. Slunko uznání málokdy svítí našim českým umělcům. Proto je tím vzácnějším a milejším, když zasvilne dokonce i z ciziny. Takovým šfastným umělcem jest mistr Jos. Sychra, Kruhy církevní hudby v Německu a ve Svýcařích už několik desítiletí zajímají se o našeho mistra. Není větší události u nich, aby na jejich programu neobjevila se skladba našeho Sychry. Zájem o jeho díla i osobu šel tak daleko, že byl mistr několikrát i do ciziny pozván. Poslední jeho uměleckou cestou byla návštěva ve Stuttgartě ve dnech 30. května a 3. června 1924. Redakce Cyrila vyžádala si od mistra samého, aby jí sdělil své dojmy, které ve Stuttgartě zažil, a z kterých žije ve svém tichém tuskulu boleslavském. Chceme i my z nich něco míti. Mistr konečně zaslal redakci tyto řádky: Již před rokem mi psal A. Enz, ředitel kůru u sv. Alžběty, a profesor konservatoře — známý kritik Cecilienvereinskatalogu, že s velkým úspěchem ve Stuttgartě provozují mou M i s s u s o l e m n i s. Ptal se mne také, je-li tiskem vydána moje „Missa octo vocum,” která byla svého času provedena za řízení J. G. Stehle ve Svýcarech a v Bernu, že by i tu rád nacvičil a příležitostně v duchovním koncertu proved].*) Musil jsem odpověděti, že dosud není tiskem vydána a půjčil jsem mu psanou partituru. Letos z jara mi psal předseda Cecilienvereinu a měslský p. farář A. Fleck, že spolek mou mši už nacvičil a že ji provede poprvé v duchovním koncertu 1. června a zároveň mne vyzval, abych tam zavítal, že cestovné výlohy se mně vynahradí a po čas, co se zdržím v Stuttgartu, budu jeho hostem. Tři neděle jsem se rozhodoval, mám-li jeti nebo ne. Moje rodina mne zrazovala od tak dlouhé cesty, jiní přátelé mne však vyzývali, jen abych jel. Rozhodl jsem se, že pojedu. Když jsem přijel na německou půdu, uvažoval jsem, že snad jsem přece měl raději zůstal doma, že mne třeba bude překážeti moje česká národnost. Když jsem však přišel k mému hostiteli, při-vítal mne asi následovně : Srdečně vás vítám, zde ve Sttulgartě jsme již více zdatných českých hudebních umělců poznali, na př. profesora konservatoře Hromadu, který byl také výborným solistou dvorní opery, Čečetku, laké člena toho ústavu, sl. Sákovou, Broulíku a j., a kdybych šel do orchestru nynějšího divadla, že bych lam našel mnohého Cecha. Taková řeč rozptýlila mou dřívější obavu. Po celých 5 dní, co jsem byl ve Stuttgartě, doprovázeli mne 2--3 členové spolku. Hned první večer se odbývala generální zkouška. Zpívaly se 3 sbory a hrály se 2 skladby od Regera a ku konci moje ,Missa octo vocum." Poznal jsem, že mou mši velice pečlivě nacvičili a skutečně s velkým nadšením zpívali. V neděli 1. června o velké mši svaté zpívala se moje „Missa solemnis,” což bylo ve všech místních časopisech oznámeno (nejen v katolických, ale i v evangelických). Kostel byl napiněn už při této mši. Po produkci mi bylo gratulováno. Z mnoha_ gratulantů mne zajímal zejména jeden, který mne asi takto oslovil : „Tak vy jste přijel z Cech! O Cechách jsem mnoho již četl, zejména o Praze, ta musí být velmi krásným městem.” Já jsem mu to po-tvrdil a řekl, že my vidíme v ní celou naši historii, proto ji také nazýváme „Matičku Prahu.” Zádal mne, abych mu to zvolna opakoval a znamenal si to do notesu. Já pak připojil, že ji laké nazýváme „Zlatá Praha,” což si zase poznamenal. Některé dámy mně přinesly květiny, ano i krabičky čokolády, V 6 hodin večer byl koncert. Dva páni mne vedli do kostela, ale nechtělí mne tam dříve pustiti až teprve udeřila 6. hodina. Divil jsem se tomu, proč to? Když udeřila 6. hodina, otevřel se hlavní vchod a tu jsem spozoroval, že je uspořádán špalír uproslřed celého kostela až ku presbytáři, kde bylo připraveno pro mne místo. Odskočil jsem stranou a řekl: pánové tamtudy nepůjdu, to není pro mne. A obešel jsem celý kostel, abych sakristií se dostal na svoje místo. Jaké však bylo pro mne překvapení, když u vchodu do chrámu ze sakristie zas už oni 2 pánové čekali a dovedli mne k sedadlu, _které bylo povýšeno a okrášleno květinami! Jalc jsem asi vypadal ? Srdce mi tlouklo, já přímo hořel, zkrátka bylo mi tu velmi nepříjemno. (Věříme, znajíce skromnost mistrovu. Pozn. red.) *) Tuto mši jsem věnoval Cecilienvereinu v Bernu. Tento spolek upozornil na ni J. E. Stehle-ho. Sfehle ji slyšel v Bernu a provedl ji při sjezdu diecésním ve Sv. Havlu. Svýcarský časopis ,Chonváchfer" tenkráte vvtýkal Stehlovi, pro-- zvolil zrovna fufo mši za hlavní číslo. Sfehle napsal, že ji zvolil pro její uměleckou hodnotu, že nehleděl, je-li skladatel fé neb oné národnosti (umění nezná národnosti), a že byl o tom také přesvědčen. že je psaná modernějším slohem. ale {o že mu nepřekáželo, ba ještě více utvrzovalo. | ||||
|