|
| ||||
| ||||
|
Rok 1925 C Y R I I. Strana 43
A m e n je posledním ohražením víry vůči tomu. co Církev prohlašuje v tomto obdivu-hodném, stručném, obsažném a rozhodném symbolu. Každé pochybování je nemožné, poněvadž smysl slov byl přesně naznačen, vyložen a dokonale vysvětlen jednomyslným úsudkem vykladačů učení. C r e d o shrnuje veškeré zjevení křesfanské od tajemství božské Trojice až do posledního soudu, který musí skončiti časnost a otevříti lidstvu nový věčný život. Jest podstatou naší zbožné víry; jest jistotou a nadějí, světlem rozumu a útěchou srdce. III. Sanctus neboli Trisagion. Křesfan zbožně přítomný mši sv. a sledující modlitby kněze ve své mešní knize, ne-může čísti Sanctus, aniž by byl překvapen velebností tohoto zpěvu a slávou, jež jej ob-klopuje. Trojí zazvonění, jež slyšíme poprvé od počátku mše sv., vzbudí již pozornost; přítomní, z nichž někteří seděli až do tohoto okamžiku, povstávají, jiní poklekají, kněz se sklání pronášeje tato slova, spíná ruce a znamená se sv• křížem. Při slavné mši sv. je vzruch ještě živější, poněvadž tím více vyniká Sanctus zpívané na kůru nebo všemi věřícími. Kéž by Iiůh dal, aby tomu tak bylo všude, když se zaintonuje tento zpěv jedním z gregoriánských modů, které tak obdivuhodně vyjadřují posvátné city a zbožné nadšení, jimiž tato slova musí naplňovati srdce každého křesfana. Všichni pocifují, že v tomto okamžiku musí všecky svoje myšlenky a city soustřediti, nebof hned spiní se hrozné tajemství. To je první dojem, který snad zůstane mnohým nesrozumitelný a jejž právě zde chceme rozbírati a vyložiti, dokazujíce studiemi líturgických dokumentů, že tato modlitba Sanctus jest jednou z nejkrásnějších v seznamu obřadním, jednou z nejctihodnějších svým stářím a svou všeobecností a dnes podstatnou částí skladby celé mše svaté. (Polcračování.) /O AMÉDÉE GASTOUÉ Vilém de Machaut, jeho dílo, šlzola a vliv. (Dokončení.) Nešfastný Dauphin Ludvík, bratr Karla VII., nejen nalézal zalíbení v hudbě, nýbrž zejména pěstoval hru na varhany a se svým sborem »velkého počtu mladíků,« který vy-držoval, rád chodil zpívati motetta po pařížských chrámech. Ještě později Karel Orleánský, výtečný básník písně M a d a m e, je s u i s p l u s j o y e u l x, jejíž slova i nápěv dal si perlami vyšíti na svůj pověstný nádherný háv, rád se doprovázel na krásném psalteriu, vlastní rukou omalovaném, který nalézáme uvedený v jeho inventáři. Jeho bratranec, Karel Smělý, vykonal dostatečná hudební studia, že mohl napsati hymnu složenou z více písní »dobře dělaných a dobře notovaných,« přes to, pže byl špatného hlasu, nicméně však měl umění« Nebudeme se proto diviti, že již od doby Viléma de Machaut sestupovali se kolem starého mistra remešského četní skladatelé, velmi vážení a značně zajímaví, s jejichž díly seznamuje nás, mezi jinými, jeden rukopis z knihovny vévody d' Aumale v Chantilly. Tato perioda, až dosud málo studovaná hudebními historiky, a ještě méně neodborníky, která počíná asi r. 1370 a prodlužuje se až k temným dnům šílenství Karla VI., vybavuje středověkou hudbu z poslediúch obtíží, které mohly ji ještě svírati, dává jí nezvyklou poddajnost a vede umění doprovázeného zpěvu k význačnému stupni. Nicméně také Italové měli u nás při dovršení těchto hudebních forem svůj úkol; žáci aneb horlitelé Francesca Landiniho, slepého varhaníka florencského, přicházejí sesilovati kapely našich zemí. Jeden z nich, Filip de Caserta, autor pozoruhodného traktátu o italské notaci, je tak známější pod pofrancouzštělým jménem Philippot; setkáváme se s ním ve skupině pěvců Gastona de Foix, a on sám skládá krásné francouzské zpě y pro více hlasů. Leč zde se snadno pozná italská citlivost: od té chvíle, co se u nás usadili tito skla- datelé, od té chvíle, co píší na francouzská slova a na formy našich hudebníků, jakési odstínění je odlišuje. Je-li tehdejší vokalisace Francouzů vskutku především výrazná a sama sebou melodická (viz str. 23 Felix Virgo a Kyrie), jest toto vokalisování obyvatel zaalpských skvěle ozdobné, a setkáváme se zde ke svému podivení, od r. 1380, s rysy zcela blízkými ebel cantoa Monteverdeho, ba dokonce ariím Haendelovým. Kmen však jest francouzský; a když jej později poznáme v XVII. století v dílech Florenfanů, tu přiblížení k dílům našich středověkých skladatelů bude takové, že neopustí nás myšlenka, že oni znali skladby | ||||
|