|
| ||||
| ||||
|
Strana 46 C V R I L. Rok 1925
svých starých soudruhů. Ve Florencii nevznikla r. 1600 doprovázená monodie, nýbrž během XIV. století, a to možná v Ile-de-France nebo v Champagni, kde se tak často potkáváme s kleriky umbrijského původu, kteří tak mohli odtud uvésti umění do své rodné země. V této době vzniká b a s s e-d a n c e, prototyp menuetu. Basse-dance se jeví zpravidla doprovázený p a s d e B r a b a n t, živým to a skočným tancem, přes to však stejného rythmu. Uveďme některé z mistrů tohoto období: F. Andrieu, který napsal balladu na smrt Viléma de Machaut; J. Cunelier, autor kromě jiného skladby na počest Du Guesclina, který vydržoval celou kapelu dvorních hudebníků a dovedl v pravou chvíli říci své slovo; záhadný »Trebor« (anagram slova Robert), který opěvá hlavně Gastona Phéba; Jacques Selenches; Philippe Royllart, jehož štrassburský rukopis podává motetto R e x K a r o l e, J o h a n n i s g e n i t e na počest Karla V.; Solage, z okolí vévody de Berry; Tailhandier. Všichni tito mistři vystupují v 1. 1360 až 1390. Zároveň s nimi vidíme vyrůstati některé jiné hudebníky, jejichž hlavní období tvorby umístilo se v první čtvrtině XV. století. Uveďme ještě, dík rukopisům, které zachovaly jejich díla: Grimache, jeden z prvních zástupců hudby popisné, k níž nutno uvésti velmi zajímavé A 1 a r m e! A 1 a r m e! napsané na thema poplašného signálu vojenského, užívaného postupně třemi hlasy; Suzoy; Salinis, který se také zabýval v soulad uváděním varhanních rejstříků ; Philippe de Moulins ; Baude Cordier z Remeše, jenž se usadil v Italii, a jehož hudba byla známa »až v Římě ; Gacian Reyneau a ještě jiní, kteří na výši udržují dobrou pověst hudby francouzské až k r. 1420. Leč v témže čase co tito, a to více než tito, tři skladatelé především zanechali vzpomínku na sebe v myslích současníků : Tapissier, Carmen, Césaris Qui e bahirent tout Paris Není lhářem toto dvojverší. S čím nás seznamují díla Jana Césaris, na příklad, ukazuje na vysoké oduševnění spojené s velikou hodnotou, a tento hudebník vyniká v psaní chromatickém; od lana Carmen, který byl »kantorem« v pařížském kostele Saint-Jacquesla-Boucherie, máme toho málo, avšak toto nemnohé bezpečně ukazuje na dovednost a talent. Avšak Tapissier, jehož až dosud neznámé skladby osobně nalézti mi štěstí dopřálo, jeví se v nepopřeném mistrovství, af již ve způsobu vedení hlasů, neb podporování jich hudebními nástroji, af již, a to hlavně, krásou a hloubkou citu, který nám v takových dílech nechávají okoušeti. [ potom, to jest po dobu zatemnění, ve dnech neblahých, po nichž bude potřebí povolání takové Jeanne d'Arc, aby osvobodila plémě i myšlenku francouzskou. Leč tato poslední přenáší více na sever hudební formy, vzniklé v Champagni neb v Ile-de-France. Jest to tedy vyvolení Flander a Valonska: Lutych, Brugge, Lille, Cambrai, ode dávna unášené hnutím francouzským, postavené pod příznivou a osvícenou ochranou vévodů bourgogneských. vidí vznikati a rozvíjeti se novou školu. Tato z předcházejícího umění znenáhla vymýtí nástroje a formy instrumentální; v opaku k tomuto umění vytvoří jakousi reakci a před ním dává přednost vokálnímu kvartettu, v téže formě, v níž je ustálil Vilém de Machaut ve své Mši. První z těchto mistrů náleží jestě zpola k umění prvotních mistrů francouzských; jsou především — a tím se vymykají této knize — tvořiteli nového slohu, uvedeného do Říma francouzsko-belgickými pěvci papežské kapely. Vokální sloh jimi proslavený zaslouží si později názvu »palestrinského« ; přicházíme k poznání, že první jeho vnuknutí prýští, o půl druha století dříve, zpod kleneb, žel, zřícených naší kathedrály remešské, sídla i hrobky nejslavnějšího ze středověkých mistrů francouzských. !® | ||||
|