|
| ||||
| ||||
|
Sirana 54 C V R I I_ Rok 1925
Bude úkolem historiků, aby přesně stanovili jednotlivé fase vývojové starších dob našeho nejvyspělejšího uměleckého odvětví, aby zhodnotili dílo jednotlivců, dnes šíře nezná-mých a přece zásluh nepomíjejících a aby stanovili místo jejich v dějinách naší hudby. Letos na Nový rok bylo tomu 125 let, co se narodil zajímavý představitel naší hu dební minulosti, nedávné sice, ale nám dnes již přece jen velmi vzdálené, V á c 1 a v E m a-n u e 1 H o r á k, jeden z budovatelů hudební tradice staropražské v první polovici 19. sto-letí; jeho dílo je při veškeré konservativnosti své charakteristickým pro posouzení výše hudební úrovně a rozvoje uměleckého ve zmíněné době. Začátky Horákovy byly stejné jako jiných chudých hochů venkovských, jichž dávno před ním a i potom ještě během celých desetiletí sta a sta odcházela z domova do Prahy studovat na »latinské« školy a kteří prošli se stísněným srdcem na počátku školního roku poprvé ponurými klenbami pevnostních bran Prahy s jediným svým majetkem: trochou hudebního vzdělání, obyčejně zpěvu a houslí, pokud se jim dostalo od venkovského učitele a snad ještě s doporučením svého faráře. Veškerá naděje a budoucnost těchto malých venkovanů obyčejně závisela na jediné možnosti, totiž, uchytí-li se v některém z pražských klášterů jako vokalisté, kterážto ne-vysoká hodnost přece zabezpečovala více méně bezstarostnou návštěvu škol a byla velikým ulehčením rodičům. V této situaci se ocitl i Horák roku 1812, jak líčí ve své autobiografii (Dalibor 1860); cestou z rodiště svého Lobče u Mšena do Prahy i on upínal všechnu naději na přijetí za vokalistu a už se zdáCó, žeše vrátí s nebohými rodiči domů zklamán, bez vyhlídky na příští studium: již byl odmítnut zde i onde a málo slibující existence učně řemeslnického přestávala býti alternativou. Šfastnou shodou okolností bylo o něm v posledním takřka okamžiku rozhodnuto jinak:"stal se přece vokal'stou a tak ztrávil léta gy,nnasijní celkem bez starostí. Ty se dostavily až později, když už se rozhodl pro studium práv, jemuž se věnoval spíše jaksi officielně; stále rostoucí láska k hudbě, opřena o silný talent si vynutila brzy více místa v srdci Horákově, který se již počal zabývati také naukou o harmonii. Nepotřeboval mnoho času, aby seznal, že je mu zapotřebí učitele a tu se rozhodl ihned pro T o máš k a, tou dobou první autoritu hudební a také nejváženěišího učitele komposice, o kterém sice věděl, že požaduje za vyučování honorář, značně přesahující prostředky studujícího práv — a k tomu nemajetného — ale od něhož doufal, že snad učiní výjimku a že se dá pohnouti k slevě. Návštěva u Tomáška jej však ihned poučila jinak : autor »Serafíny- zapomněl patrně na vlastní své počátky, kdy žádal — také jako právník — na j. A. Koželuhovi bezvýsledně slevu honoráře za vyučování komposici a nevyšel nijak vstříc mladému nadšenci hudebnímu. Nechtěl, nebo snad ani nemohl učiniti výjimky a tak byl Horák nucen platiti hodiny vyučovací vysoko nad své poměry. Proto netrvaly návštěvy u Tomáška dlouho, Horák po skončení nauky o harmonii odešel a pokračoval pak sám ve studiu skladby dle dě1 prvních theoretiků, tedy způsobem, vyžadujícím mnoho píle a vytrvalosti ; při tom zaměnil práva za studium filosofie. — Získal si záhy jméno mezi pražskými skladateli, byl opětně (poprvé r. 1826) poctěn cenou za chrámovou hudbu, jež se stala také jeho povoláním. Působil při patronátních chrámech pražských až do své smrti dne 20. září 1871, po celých 40 let. Vedle toho byl několik roků učitelem na škole varhanické, spravované tehdá Vitáskem, přechodně také vyučoval zpěvu na pěvecké škole, udržované spolkem pro církevní hudbu. Obor skladby Horákovy byl dán povoláním : díla jeho jsou převážně hudbou chrámovou; vedle toho byl také skladatelem českých zpěvů sborových, v té době velmi populárních. —jeho dílo není zvláště rozměrné a nevelký počet jeho skladeb se zdá nasvědčovati, že mu tvorba nebyla snadnou. Větší produktivnosti zabraňovala jistě i četná rodina — měl 10 dětí —, vyžadující zvýšené energie v boji existenčním a jsoucí umělci zdrojem nemalých starostí, jichž mu hojně přinesl zvláště rok 1848. Vírem událostí pražských strženi i dva synové Horákovi, 20tiletý Karel, právník, který unikl stihání pro účast na bouřích včasným útěkem do ciziny, kdežto mladší Ferdinand uvízl v rukou nemilosrdné justice vojenské a odsouzen — sedmnáctiletý! — k mnohaletému žaláři pevnostnímu v Komárně; vysvobozen odtud až r. 1854, kdy mu prominut zbytek trestu dekretem panovníkovým. Učast obou synů na revolučním hnutí je patrným důkazem vlasteneckého cítění rodiny. | ||||
|