|
| ||||
| ||||
|
Rok 1925 C Y R I L Strana 55
Na skladbách Horákových lze dobře sledovati postup vývoje hudby u nás v první polovici 19. věku. Bezprostřední předchůdcové Horákovi v naší hudbě, Koželuh, Vinc. Mašek a Vitásek, pamětníci pražských triumfů Mozarta a jeho neomezení obdivovatelé, píší konservativ-iě, kdežto generace mladší, Tomáška v to počítaje, tvoří již pod vlivem proudů novodobých: bud modní opery italské nebo francouzské, hlavně však pů obí na ně romantismus, ovládající poesii i drama. Nová složka cítění, poprvé se uplatňující, totiž rostoucí uvědomění národní. stane se za nedlouho osou veškeré činnosti duševní a díla této generace připravuje půdu, ze ]steré vyroste ve 2. polovici století moderní umění, české i duchem. Za daných podmínek tvoří i Horák, čerpaje z odkazu předchůdců i z techniky nové doby; ti něho shledáváme ještě mnoho z tradice chrámové hudby XVIII. věku: po stránce vnější je to haydnovská forma mešní, dále solový zpěv, jenž je posavad ve vážnosti, ttsuelní fugy závěrečné v Gloria a Sanctus jsou rovněž odkazem onoho století, podobně jako prostý řád modulační; do star ích prací přešel i neklid figurujících smyčců. Také po stránce vnitřní je Horák blízký minulému století, jak dokazuje pathos a okázalý projev při kom-posici určitých míst textu. — Vliv nové doby se jeví v pestřejších harmoniích, v potlačení figurace smyčcové, nahražené kantilenou, nejvíce však ve změněném rázu melodie, charakteristiclté pro díla romantiků, z nichž velmi se blíží prostým, srdečným stylem Schubert3v1. Instrumentace Horákova je konservativní: vedle varhan smyčcový kvintet, 2 hoboje, 2 rohy a l V díle Horákově, pokud je věnováno hudbě církevní, převládají skladby mešní, blízké typu tak zv. mší slavnostních, ačkoliv je Horák sám označuje jako takové jen výjimečně, tedy díla dosti rozměrná, rozvíjející aparát pěvecký i orchestrální v piném rozsahu, při veškeré slavnostní náladě vážná a umírněná. Jsou to mše 2 , 4., &, 8., 9. a 10., pak velké Te Deum, vesměs skladby stavbou, náladou vět i komí.osicí jednot:Ivých míst velmi blízké, s periodami textu, řešenými někdy stereotypně. Dohře znějící sbor, vhodně umístěný ensemble solový a vkusný doprovod instrumentální nepozbyl podnes na účinu. Jiné mše (1.. 3. a 7.) jsou stručné, méně okázalé, intimnějšího rázu, nemají úpiného textu a jsou patrně práce starší. -- Mezi oběma těmito skupinami uprostřed stojí mše 5 z B, věnovaná ] o-s e f u W e n z i g o v i (pozdějšímu libretistovi »Dalibora,,<), ze všech nejznámější, před časem nově vydána v úpravě V. Říhovského M. Urbánkem, odlišná formou i pojetím (nemá obvyklých jindv míst solových a fugovaných, Gloria je jednodílné, skladba je prosta patheticky cítěných projevů), zvláště štastné invence. piná ušlechtilosti a gracie v každé větě, je odrazem slavnostního klidu a míru nedělního jitra v přírodě, dýš~cího červnovou vůní. Více než půl století, jež uplynulo od vzniku těchto skladeb, změnilo naprosto vkus a. požadavky, kladené na dílo umělecl{é, a přece mají tyto mše posavade životní sílu i působivost a je pro ně vždy ještě porozumění, jak dokazuje fakt, že jsou podnes provozovány u nás i za hranicemi. ]de tedy zajisté o práce kvalit vynikajících : vzpomeňme jen vzácněho vzletu Horákových mší, vrcholících v oněch Gloria, jichž důstojná skvělost empirtr působí vždy dojmem mohutným, vzpomeňme opravdovosti hudby, illustrující se zřejmou radostí a pýchou věty Creda a spatříme v Horákovi umělce, proniknutého pravdami víry a hlasatele tejich rozníceného a rozněcujícího. Benedictus kterékoliv z jeho mší, v celé té sladké mystice, v diskretních tonech barevných zachycuje onu radostně tajemnou náladu po pozdvihování s takovou vroucností a ušlechtilostí, s jakou se jen zřídka shledáváme v příslušné literatuře svojí i cizí (Missa quinta!). Pod bezprostředním dojmem z této cenné a ušlechtilé hudby, cítěné pravdivě a podávající poctivě texty mešních modliteb, přehlédneme rádi slabé stránky díla Horákova: kadence mezi větou, jistou šablonovitost podání textu nebo hypertrofii míst fugovaných. Ve skladbách mešních je hlavní význam a zásluha Horákova; ostatní jeho díla církevní jsou ceny nestejné. Tak nedosahuje výše mší jeho velké Requiem, nemající té dramatické síly a mohutnosti, jakým jsme zvykli u skladeb tohoto druhu; talent Horákův byl spíše lyrický než dramatický. — Poeticky mše vánoční, velmi známá, trpí ve svém účinu dosti banálním Gloria a Credo. — Méně výrazným a zajímavým je ve svých drobných pracích, v nichž se jeví poměrně nejméně originelním a kde je někdy patrnou i snaha po effektw-Velké popularity dosáhla Horákova úprava zpěvů pašijových. | ||||
|