|
| ||||
| ||||
|
Strana 56 C Y iZ I L Rok 1925
Skladateli první polovice 19. věku, především Fiihrerem a Horákem dosazen v našich církevních skladbách sborový zpěv, během XVIII. století redukovaný na minimum solistickým a instrumentálním stylem, na své původní místo. Oba tito skladatelé značící vrchol domácí chrámové hudby starší periody, duchově i časově si velmi blízké, se liší podstatně ve svých dílech: Fůhrer je velkorysý, namnoz jen skizzuje, Horák přihlíží spíše jc detailům , u Fiihrera se uplatňuje skvělý talent v rozmanitosti nálad, bohatství fantasie a ve zřejmě snadné tvorbě, u Horáka dobře působí pečlivé propracování, snaha po prohloubení skladby a jistá solidnost. Vedle uznání, jež pině zaslouží si jakožto církevní skladatel, má Horák nárok na vděčnost také jako pracovník v p r o b u z e n í n á r o d n í m. Po přechodném neúspěchu naších snah a revoluce v r. 1848 sbírány síly k nadcházejícímu novému zápasu, avšak vlastenectví se smělo vybíjeti za absolutismu jen velmi opatrně, snad ještě zpěvem a tu posloužily dobře sbory, komponované často na slova veršů, pointovaných národně. Horák byl jedním z nečetných autorů, kteří měli chuf i odvahu psáti v době přísně policejního režimu státního české zpěvy. Skladby Horákovy, vesměs pro mužský sbor, jsou nevelkých rozměrů, prosté, nenáročné a snaží se někdy přiblížiti lidové písni (Dárek z lásky na slova Č e 1 a k o v s k é h o). Milé, st,rosvětsky bodré melodie zhudebňují v poměrně správné deklamaci verše lyrické (Pohled, krásná, na slova H a n k o v a, Píseň milosti na slova K o 1 á r o v a) nebo humoristicl{é (Stáza-čarodějnice, Píseň při draní, obě na verše Č e 1 a k o v s k é h o) a ovšem i vlastenecké (T o m í č k o v o Heslo). Jiné ještě sbory, zvláště příležitostné, které zněly o svatbách a pohřbech celé generace, šířeny v opisech, byly provozovány po českém ven-kově od let padesátých bezpočtukráte a příliš známy vrstevníkům, později odloženy upadly v zapomenutí; bylo by spravedlivo, aby snadných a jmenovitě svou blízkostí lidové písni působivých skladeb těchto vzpomenuly někdy pěveclté spolky a aby tak oživily památku jednoho z prvních pěstitelů českého zpěvu sborového. (Několik zpěvů vydal J. Hoffmann v Praze). Po léta vídal týnský kůr říditi hudbu starého pána, stále ještě tmavých, hustých vlasů — byla to parul{a —, vlídného, skromného, ačkoliv po celých Cechách velmi uctívaného a populárního, jehož dílo imponovalo i cizině. Dosvědčuje to zvolení Horáka čestným členem Mozartea v Solnohradě, nebo úmysl, povolati jej do Vídně za kapelníka dómy, svatoštěpánského. nebo uznání se strany předního německého skladatele církevního K K e m p t e r a, věnovavšího Horákovi svou mši. Bohužel, ani tyto, ani jiné ještě pocty a uznání nebyly s to, aby založily hmotný blahobyt českého skladatele, jehož hrob na hřbitovech Olšanských v Praze zůstal bez jakéhokolív označení déle než 50 let a teprve r. 1923 zásluhou Sdružení pro povznesení znalosti památek postaven jemu pomník a provedena úprava hrobu, k němuž se opětně vracejí ve vděčných vzpomínkách četní přátelé životního díla Horákova. /o JOS. TRUMPUS Varhanické kursy Obecné ]ednoty Cyr ilské. Aby se širší veřejnost dověděla něco více o existenci a působení varhanických kursů O. J. C., uvolil jsem se na žádost redakce napsati nělcolik řádek o tomto předmětu. Varh. kursy O. J. C. byly zahájeny na podzim v roce 1921. Stalo se tak po dlouhých úvahách ve výboru O. J. C., který se otázkou chrámové hudby hlavně na venkově pilně a všestranné zabýval. Je zajisté dobře známo, jak hlavně v letech popřevratových osiřel tak mnohý kůr budto úpině a nebo to, co se s kůru ozývalo a bohužel do dneška leckde ozývá, bylo vším možným, jenom ne důstojnou oslavou Boží. Aby se tomuto trapnému stavu alespoň částečně odpomohlo, byly zřízeny řečené kursy, jež co do trvání jsou dvaceti-měsíční (mimochodem uvádím, že varhanické oddělení při státní konservatoři trvá piné 4 roky) a návštěvníkům se dostává výuky praktické i theoretické, -- A kdo se může státi návštěvníkem ? Na tuto otázku odpovídám: k a ž d ý, k d o m á p o t ř e b n ý c h s c h o p n o s t í a 1 á sk u k t o m u, c o j e p ř e d m ě t e m v y u č o v á n í; že nesmí ani dostatečná píle chyběti, je na bíledni. Mezi návštěvníky byli dosud na př.: kněží, listonoš, kolář, dokonce i kovář | ||||
|