|
| ||||
| ||||
|
Strana 4 C Y R I L Rok 1926
z toho, že r. 1885 složil tříhlasé C a n t a t e Domino (pro soprán, tenor a bas; vyšlo u Duranda) a dvojdílnou kantátu Svatá Maří Magdalena (pro tříhlasý ženský sbor; vyšlo u téhož vydavatele), ale novým krokem ku předu lze nazvati teprve jeho motetto D e u s I s r a e 1 c o n j u n g a t v o s(pro 4 sm. hlasy; vyšlo ve Schole Cantorum). Tam shrnuty jsou zkušenosti nabyté studiem mistrů středověkých a renaissančních, při tom však není opominuto moderních vyjadřovacích prostředků, takže lze toto motetto nazvati vzorem novodobé skladby církevní. Přes střídmý ráz skladby, d' Indy není v ní jen chladným profesorem. Nejdůležitější jeho zásadou jest, aby dílo bylo co nejvýraznější, a to aplikuje v prvé řadě na hudbu chrámovou. Vizme, co o tom píše : »Význačnou vlastností francouzského umění byla vždy výrazná jasnost a smysl pro úměrnost. Zdá se mi tedy, že chrámová hudba přes to, že má spočívati na tradiční základně gregorianského chorálu, jest především povinna vyjadřovati jasně, prostě, bez emfase (tak jako ryzost umělec- motetta z XVIII. kých principů. století), co má po- Laciné melodie věděti. Skladatel italské prchají za- bude si vždy pa- hanbeně i před matovati, že jeho ideálem hlubo- hudba tu jest jen kého Beethovena na to, aby v a nekornpromis r a z n ě tlumočila ního Wagnera, liturgický text a a chrámová hud- aby se obracela f ba by měla slou- k Bohu, nikoliv žiti len k uko k obecenstvu.«lení hudebních Přísná jest re- ctižádostivců ? gule svatojakub-~ Neumíš-li nebo r r ~. svého =kláštera,« nechceš-li se mo- jehož jest d' lndy , dliti, nepiš pro ředitelem! Skla- , kostel. Obraf se datelnesmímýsIiti raději k pokla- na sebe, na svoji dům odkázaným slávu, když píše nám minulostí a pro chrám. Jeho F provozuj s ucti- dílo bude len vou bázní veledíla tehdy pravým dí- Victoriova, Pale- lem, zřekne-li se strinova, Orlanda umělec svého in- Lassa a ostatních dividualismu ve geniů nadosob- prospěch veške- ního zpěvu cír- rého modlícího kevního. se lidstva. Mo- Ani C h a r l e s derní hudba klade Bordes ani Vin- veliký důraz na cent d' Indy ne-dali se o překot do skládání mší a vložek á la tovární výrobky firmy Pustetovy. Shledávali rozumnějším pokořiti se před velikostí geniů než je padělati. Za to vložili do reprodukcí polyfonních mistrů celé své srdce a apoštolskými cestami Pěvců svatogervaských rozeseli símě své úcty a svého obdivu po celé Francii. Jejich skladatelské úsilí obrací se ke zpěvu lidovému. Tam nebylo žádného dědictví z dob minulých, proto nezbývalo než vypiniti mezeru výtvory novými. Jak si však počínati, aby duchovní píseň měla pravý ráz církevní skladby? Odpověd byla tak snadna jako důmyslna : Inspirovati se melodiemi zpěvů chorálních. Bordesovo »Mariale,« jeho »Písně kajícné,« Vincenta d' Indy -Pentecostes- (24 písně na 24 neděle po Svatém Duchu) jsou pravými hudebními skvosty jakož i nejvroucnějšími modlitbami (připomínám jen nádhernou píseň svatodušní, v níž d' Indy použil skoro beze změny mešního kornmunia). Měl však Vincent d' Indy dosti na tomto spodobení chorálu našemu modernímu uchu ? Nikoliv, symfonický skladatel zmocňuje se gregorianskéch prvků a buduje z nich svá vele-díla v oboru hudby dramatické. Už v »Písni o zvonu« citoval liturgické In Paradisum. Také v jeho operách F e r v a a 1 u a C i z i n c i jsou zpracovány chorální motivy, ale s nej- | ||||
|