|
| ||||
| ||||
|
Vychází vždy Jen frankované listy
1 f~E_ 5. každého městce. přijímají se. Rukopisyredakciza-Předplatné,~ Š slané nevracejí se. jež činí Dopisy, tykající se s poštovní zásilkou ` Casop1S redakce, budtež za-sílány franco na cel' rok r. m. z1.2 Ferdinandu Lehnerovi na půlleta » »~; pro katolickou hudbu posvátnou v Karlíně, č. 234. přijímá pouze na je- v Cecůách, na Irloravé a ve Slezsku. dnu z těchto dvou dob – Reklamace zasílány administrace Majitel, vydavatel a redaktor: budtež do expedice v Praze, růžová ulice v Karlíně, číslo 234. E R D I N A N D E H N E R. č. 5, li. c S > Číslo 8. V Praze, dne 5. srpna 1874. Ročník I. Zpěv obecný při službách Božích, a kůry literátské. Podává herdinand Lehner. (Pokrač.) V předešlých úvahách vyžadovali jsme na písni obecné, aby jednak v n i t ř ní cenou se vyznačovala a předmětu služby Boží přiměřenou byla, jednak, aby dle dob roku církevnflio a dle částek bohosliižby milou rozmanitost poskytovala. Řečerlým požadavkům vyhovuje měrou svrchovanou Kancionál Svatojanský, Náš Kancionál jest dílem monumentálním, jemuž co do bohatosti, hodnoty, krásy, všestrannosti a rozmanitosti s jedné, co do úpravy a uspořádáni s druhé strany nevyrovná se žádná druhá kniha u národův jiných. Pokladem duchovních písní českých právem honosíme se nad všeliké národy vůkolní. Chloubou i pýchou otcův našich, zejmena spolků literátských bývaly drahocenné kancionály, ozdobené vzácnými obrazy ze starého i nového zákona, arabeskami, znaky a podobiznami, tak že cena jednotlivých památek těchto na mnoho tisíc zlatých se páči. Jakou měrou vynikají ozdoby umělecké v kancionálech, toutéž měrou uměleckou vyznačuji se i písně tuto obsažené. Jaký to duch umělecký i církevní ovládal tehdáž národem českým ! Vznešená nadšenost, která tak značných obětí schopna byla, čilý ruch umělecký, jenž vaemi vrstvami lidu pronikal, slávou věnčil jmeno české. A jak hluboce klesnu] cit i vlms v době přítomné! Či nejsme potomky slavných otcův? Ba věru! těžké jest vysvětlení a odůvodněni hlubokého úpadku. Jásot nad minulostí a zármutek nad přítomnosti daleko zavádí od úkolu, o němž tuto mluviti hodlám. Umlkni, srdce rozechvěné, a těš se blahou naději! Píšu o kancionálech, pomnících to staročeské křesfanské vzdělanosti a katolické pobožnosti. Synoda Pražská r. 1863 ujala se kleslého zpěvu cfi•kevnfho, nařídivši, aby zpěv chrámu důstojný opět rozléhal se v síních posvátných. Slavila se tisíciletá památka blahoslaveného příchodu svatých věrozvěstův slovanských, Cyrilla a Methoděje, do zbožné Moravy. Na oslavu požehnaného jubilea vydalo dědictví Svatojanské Kancionál důstojný jmena českého nákladem znamenitým. Redaktorem by1 nezapomenutelný, vysoce zasloužilý kanovník metropolitní kapitoly sv.-Vítské, Vincenc Bradáč, „Hlas varhan” skládal Josef Múller, varhaník při hlavním chrámu sv. Mikuláše, jenž s píli neunavnou i chvály hodnou dále pracuje na díle třetim, revise částky hudební pak svěřena hudebníku slovutnému Sigmundu Kolešovskému, řediteli kůru při chrámu sv. Stěpána v Praze. Kancionál skládá se ze dvou svazků kvartových, slova a nápěvy obsahujících, a dvou svazků foliových „Hlas varhan” zvaných. „Kancionálu tomu položen za základ,” praví v předmluvě zvěčnělý redaktor, „kancionál od Matěje Steyera v roce 1683 sestavený, jenž slovo také kancionál Svato-Václavský, ponévadž napotom byl nákladem Dědictví sv. Václava vydán. Tentýž jest výbor písni z všech kancionálů katolických od nejstarších dob a nalezl po vlastech česko-slovanských obecné oblíby a rozšíření takového, že během devatenácte roků by1 šestkráte | ||||
|