|
| ||||
| ||||
|
Strana 52 C Y R I L Rok 1926
Otto Albert Tichý „Mysterium Emmanuele”, liturgické drama od Doma Davida a Víta de Lioncourt. 'Bůh ve své dobrotě ráčil obemknouti ubohou skutečnost našeho života aureolou svého tajemství, tajemství velebného a milého. Toto tajemství svěřil Církvi, své věrné Choti, aby nám odhalovala všecky jeho nádhery podle jednotlivých období liturgického roku. Po celý ten rok, od jeho východu až do západu, Církev nás povede zvolna cestou tajemství, vedoucí k životu .. . Dvé velikých světel nám svítí na tuto cestu: něžná hvězda vánoční a oslňující slunce Vzkříšeni. Ale světlo svítí v temnotách ... Od prohřešení noc předchází den; radost se vykupuje úsilím a zkouškami. jako velikonoční slunce předcházejí stíny doby svatopostní a temnoty pašijové, taktéž naši vánoční hvězdu předchází soumrak adventní, ve kterém duše věrných očekávají Mesiáše a připravují se na jeho příchod, úpějíce o Boží smilování, pos.'•ouchajíce hlasů proroků, kteří zvěstují světlo života a Tak čte kronikář v prologu díla. Zajisté skvělý sujet dramatický. Nejde tu jenom o individuální lásku a řešení konfliktu, který vzniká mezi přirozenou náklonností lidského srdce a krutou skutečností pozemského vyhnanství. Jdef o veškero lidstvo, a láska, která žhne v srdcích starozákonních světců, jest láska nejčistší, nejvznešenější i nejhlubší, nebof jejím cílem jest sám Stvořitel, žádoucí Otec veškerenstva, jehož tvář se odvrátila od nevěrného pokolení Adamova. Vypráhlost duší jest tím trýznivější, že od ní není nijaké lidské pomoci, že nepomine, dokud nepřijde »žádost pahrbků věčnýchn, Kristus, Syn Boží a náš Vykupitel Tento stav věcí jest nádherně vystižen první částí dramatu. Začíná se orchestrální předehrou, která těžkými kvintovými kroky v nízkých polohách líčí neutěšenost těch krutých temnot. Po několika vysvětlujících slovech kronikářových a orchestrální mezihře, jež komentuje jeho slova, vynoří se z hlubin truchlivé De p r o f u n di s (offertorium XXIII. neděle po Svatém Duchu), doprovázené táhlými akordy varhanními. Po té vidíme na scéně israelskou ženu, která běduje na břehu kleté řeky babylonské a touží po milovaných zdech sionských. Když dopěje svůj nářek, sbor sopranů a altů zanotí offertorium XX neděle po Svatém Duchu »Super flumina Babylonis<. Již De p r o f u n d i s nás rozechvívá hlubokým smutkem, a nyní jako by nám opravdu srdce pukalo, když se nad vinami mužských hlasů a cappella vznese melancholické S u p e r f 1 u m i n a B a b y 1 o n i s. Jen inspirovaní tvůrcové liturgických zpěvů mohli nalézti tak jímavé melodie na vyjádření duchovní touhy po jediné pravé a neklamné slasti, jíž se dostává duši ve spojení se Zdrojem veškeré pravdy, krásy a svatosti. Po několika slovech kronikářových zazní nová parafráze lidských vzlyků a proseb za osvobození, totiž mešní Kyrie (Vat. ed. č. 15). Když sbor dopěje, israelská žena vysvětluje (zpívajíc na těchže temných harmoniích, jaké jsme slyšeli v předehře), proč Bůh zanevřel na lidstvo a jaká jediná naděje mu zbývá. Prorok uprošuje Hospodina: >Ne irascaris Domine, ne ultra memineris iniquitatis. Ecce civitas sancti facta est deserta; Sion deserta (acta est. Jerusalem desolata est, domus sanctificationis tuae et gloriae tuae, ubi laudaverunt te patres nostri.« Sbor á cappella, tentokráte ještě nesmělý, přidružuje se k prorokovi refrainem : » Rorate coeli desuper, et nubes pluant justum&. Následující orchestrální mezihra vyjadřuje rozednívání na východě. Jeviště se ozáří velmi tlumeným světlem. Kronikářův recitativ, podtržený několika výraznými akordy, a hned po něm sbor prorokův liturgickým »O Oriens, splendor lucis aeternaea, uvědomuje nás o zázraku Božího milosrdenství. Hlas prorokův jásá: »Ecce Dominus veniet, et omnes sancti cum eo«, po čemž sbor, zanotí antifonu: Ecce veniet Propheta magnus, et ipse renovabit Jerusalem«. Israelitka vyjadřuje lidovou řečí touž radost a touhu. Když se odmlčí k rozjímání, sbor pěje: vVeni Domine visitare nos in pace«, a když dokončí svůj monolog podepřený výstižnými akkordv orchestru, zazní radostné Alleluia z 2. neděle adventní. Po několika slovech kronikářových náhle se odhalí vyvýšená menší scéna, a za průhledným závojem zříme anděla zvěstujícího panně Marii, že počne Emmanuele. Osmitaktové houslové | ||||
|