|
| ||||
| ||||
|
Rok 1926 C: Y lZ 1 L Strana 53
solo na basové prodlevě zpívá nevyslovnou slast blahého poselství. Anděl zanotí liturgické 'Ave Mariaa, které přebírá sbor sopranů a tenorů, proti nimž zpívají alti překrásný déchant, jak se zpívávalo v počátcích středověké polyfonie. Potom orchestrální mezihra vyjadřuje útěchu, které se dostává zmučenému lidstvu Zvěstováním. Motivem k ní jest anticipované »Consolamini«, jež zpívá prorok a po němž, tentokráte s nadšením, sbor opakuje refrain DRorate«. Kronikář praví: AO Mesiáši Vykupiteli, již neprodlévej. Otevři se, posvátná země, Maria, vydej světu božský květ spasitelné vůně. Nebe vyslyšelo volání země. Za chvíli se snese nebeská rosa. Království Spasitelovo se rozhostí nad námi « Orchestr se rozezpívá mnohem naléhavěji a vzrušeněji. Při posledních taktech se ozvou hlásné trouby a dva andělové zvěstují: »Crastina die delebitur iniquitas terrae«. Sbor pokračuje: AEt regnabit super nos Salvator mundi«, a tím se končí první část dramatu. Nebudu tu podrobně rozebírati druhého aktu. Stačí, řeknu-li, že linie díla stále stoupá. Po andělském zpěvu slyšíme pastýře (použito k tomu staré prósy »Puer nobis nascitur«) a k jejich klanění se druží posléze adorace svatých tří Králů, ohlášených trubkami a versiklem »Reges Tharsis et insulae munera offerunt«. Po dlouhém jásání andělů, pastýřů a svatých mágů, při němž slyšíme rozličné částky mešních officií vánočních, přichází triumfální finale orchestru a populární »Adeste fídeles«, zprvu jednohlasně a potom v tutti sboru i orchestru Celek nás zůstavuje v opojení ztroskotance, který se ocitl na pevné zemi. Ani se nám nechce slyšeti jinou hudbu, tolik cítíme, že pravá nevadnoucí krása se tají za těmito zpěvy, jež vytryskly ze srdcí visionářů, jež vyprosfují ducha z moderního egocentrismu a strhují ho na kolena před tajemstvím Emmanuele. Několik slov o autorech tohoto díla nebo spíše té nádherné mosaiky, nebol tu bylo potřebí zceliti mnoho různorodých perel. Tekst napsal a liturgické zpěvy vybral Dom David, známý spisovatel z oboru chorálního zpěvu. Hudební roucho francouzských zpěvů, orchestrálních meziher a harmonisace chorálních částek opatřil Guy de Lioncourt generální tajemník pařížské »Scholy cantorumg a jeden ze zakladatelů caenské školy pro církevní hudbu (viz o tom článek v 48 ročníku »Cyrila«). Dom David ukázal svým protivníkům, že jsou ještě jiné cesty na zpopularisování chorálu než nezáživné polemiky o chorálním rythmu. Guy de Lioncourt nezapřel své vrozené diskretnosti a noblesy. Ač používá místy neisměleiších harmonických kombinací a pracuje kontrapunktickým stylem často velmi spletitým, vše činí dojem, jako by to vycházelo z pod prstů téhož improvisatora, který měl na mysli jén jednu věc : všecek svůj um a všecko své vroucí nitro přinésti v oběf spanilému jezulátku. Mysterium Emmanuele náleží k dílům, jichž krásy se ani jejich autoři nenadáli, když je tvořili. Šli slepě za betlemskou hvězdou, a jejich pokora byla odměněna oblažujícím viděním knížete pokoje. P. Jan Slil -r ~. B. Foersterova Glagolská mše, (Dokončení.) Po ukončení preface, kterou zpívá kněz za naprostého ticha, navazuje sbor na poslední slova knězova klidným trojzvukem B dur v těsné poloze slovy »Svát, svát, svát,« jimiž po-číná Sanctus. Harmonie jsou v prvých 8 taktech klidné, avšak velebné, což nejlépe se zračí v průvodu varhan, stavěném z piných akkordů. Ještě zní mocný kvartsextakkord na B, na jehož podkladě v mírném allegru hlasy se pouštějí do fugety na thema PI - na sut ne - be - sa i ze-m1- ja sla - - s tvo - je - ja. f ~ s Vy t Pl - na sut ne - be - sa i ze-ml -ja | ||||
|