|
| ||||
| ||||
|
Strana 54 C Y F; I L Rok 1926
Za nástupu altu tímto thematem poněkud změněným těžké akkordy varhan valí se vzhůru protipohybem k pedálu z á na B do sextakkordu C dur. Mluvím.lí o těžkých akkordech, nemyslím na technickou obtíž pro hráče, jsouf ony na tomto místě zcela lehké, ale na jejich vztah ke sboru. Vyžadují na intorujícím zpěváku velkou jistotu, aby se neuchýlil od svého thematu, jsa doprovázen vířícím shlukem tónů, občas na sebe narážejících v malých sekundách. Polyfonnická volnost hlasů zpěvných přenáší se tu zhusta i na průvo , jenž však v kritických okamžicích vrací se k hlasům, aby možnost biharmonie nepůsobila potíží vjemům a chápání posluchačově. Když konečně nastoupil soprán jásavým »Plna sut nebesa i zemlja«, a hlasy mužské současně odpovídají: Dslavy tvojeja<,, varhany v terciových passážích osminového rytmu na prodlevě pedálové opakují po dvakráte svůj výstup vzhůru, kam všechny hlasy, spojené oktávovým unisonem, za nimi vyletí s výkřikem -stavy«! Však náhle zmlknou všechny hlasy, jediný toliko soprán na podkladu nonakkordu IV. stupně v As dur hlásá slovem »tvojeja« jedinečnou slávu Boží, což po něm opakují ve sboru alt s basem za zvětšeného sextakkordu C ve varhanách. Když ženské hlasy zanotí yOsanna vo vyšnih«, ulétá všechno do výšin, bouře varhan se tiší a vše končí největším pianissimem. Po pozdvihování varhany v desítitaktovém jemném preludiu naznačují střídavě v různých hlasech melodii »Blagoslovljen ...«, kterou zpívá samotný soprán, aby ji po něm přejal tenor k novému vytváření a vystupňování. Vše to se odehrávána jemné prodlevě varhanové, ve které se zračí všecka delikátnost Foersterova doprovodu: Bla - go -slo - vljen grá - dy vo i - - - - mi Go - spo -A - dnje. r-r- FFii ~- P• O. U. O. P . Ped, doppio Po 8 taktech dvojzpěvu ženských hlasů nastupuje na konec bas velkým crescendem při zvolání vOsanna !« 1{ němu se přidávají alt a soprán a konečně tenor, jenž na slova nvo. vyšnih« s fortissimem varhan vylétá do vysokého A. Sbor sám končí tentokráte ;, v Credu vyzněly hlasy sextakkordem, rovněž tak je tomu při Agnus. Tonika závěru je samozřejmě obsažena ve varhanách. Jako malíř v barvách, světlech a stínech zná velkou stupnici, tak i v tónech láme« autor působení toniky jakýmisi polosvětly zdůrazněné tercie nebo kvinty trojzvuku. Ke srovnání sloužiti může závěr Foersterova mužského sboru »Letní večer«, kde ovšem trojzvuk připouští více možností. Benedictus je přechodní částí k dílu poslednímu, zvanému Agnus I?ei. Tam vítáme božského Beránka a jej adorujeme, zde jej vzýváme a prosíme o milost. Schema této části je trojdílné, jako při Kyrie. Rozdíl je ten, že Kyrie je v thematické práci jednotnější, Agnus naproti tomu invenčně bohatší. V prvním oddílu solové hlasy. ještě z Benedictus rozezpívané, basem počínaje a sopránem konče, svými melodiemi vždy novými po čtyřikráte vzývají Syna Božího, prosíce slovy »po-miluj nas!« za slitování. Varhanový průvod počíná kontrapunkticky jemnou melodií terciovou, proti níž se mužské hlasy zřetelně odrážejí svými motivy: | ||||
|