|
| ||||
| ||||
|
Strana 68 C Y R I L Rok ] 926
Nelze s určitostí udati, jakého složení by] sbor pěvecký a orkestr instrumentalistů v době, kdy ujal se Ohlschlágel řazení fig. kůru na Strahově. Pokud se týče pěveckého sboru mám za to, že se příliš nemýlím, tvrdím-li, že ve svém základě nebyl jiný, nežli onen, který uvádí se v letopizech klášterních při r 1716, kde u příležitosti podávání fasse klašterních příjmů i vydání, zaznamenána i vydání spojená s vydržováním pěvců a hudebníku. ') Dle toho skládal se s b o r p ě v c ů ze 4 hochů vokalistů, 2) z jednoho tenoristy,:') a jednoho basisty.') Ostatně prohlížíme-li pozorněji hudebniny ve sbírce Ohlschlágelově zachované, zvláště jeho autografy, spatřujeme v jeho rozepsaném notovém materialu obyčejně pro každý jednotlivý hlas po jednom partu : jeden list pro vCanto,« druhý pro »Alto,a třetí pro »Tenore,« čtvrtý pro »Basso«. Někdy objevuje se ještě ji:iý, druhý part u sopranu (»Canto«) a alfu (vAlto«) psaný obyčejně jinou rukou než Lohelovou. Ale to jen velmi zřídka. Patrně oba sopranisté i altisté zpívali z jednoho a téhož partu. Totéž by platilo o tenoru a bassu, kde však dle všech známek obsazení bylo jednoduché. Byl tedy pravidelný sbor pěvců, který měl Ohlschlágel k disposici asi takový jak shora naznačeno: 2 soprány, 2 alty, 1 tenor, 1 bass.') Pokud se týče sboru i n s t r u m e n t a i i s t ů, tedy orkestru, jehož Lohel Ohlschlágel při provádění skladeb kostelních na Strahově používal, tu jeví se býti otázka ta ještě ne-jasnější. Dle zápisu v letopisech klášterních z r. 1716 byli hudebníci instrumentalisté pouze za určitý honorář čas od času objednáváni. ') A tak to asi bylo i později za Ohlschlágela. Není tedy možno mluviti o s t á 1 é m s b o r u i n s t r u m e n t a 1 i s t ů, který za řízení Lohelia Ohlschlágela na Strahově účinkoval. Dle rozepsaného notového materialu možno však souditi, že Ohlschlágel dbal na to, aby jeho kostelní orkestr byl pokud možno řádně obsazen. To konečně charakterisuje nejen jeho, ale i celou tehdejší dobu, kdy kostelní hudba bez součinnosti hudebních nástrojů se nedá ani mysliti. Ano spíše možno říci, že právě hudba instrumentální zde má nejdůležitější úlohu. U instrumentálních partech Ohlschlágelova repertoiru shledáváme skoro vždy dvojí hlas pro housle první (»Violino Imo.«) i pro housle druhé (»Violino IIdo,). Soudíme-li, že z jednoho partu, u jednoho pultu hráli dva houslisté, možno z toho učin*ti úsudek, že bývali na kůru strahovském zaměstnáni dva až čtyři houslisté první, a dva až čtyři hudebníci při houslích druhých. Vedle toho vždy objevuje se v orkestru Lohelově viola (»Alto viola.<), někdy dokonce ') Annaly Strah. (stará archivní sign. A XIV 7, nynější knihovní D J. III. b) fol. 1211 — fol. 13 a. (Srv. mou studii aK dějinám hudby a zpěvu na Strahově ...= v >Cyrilu« L. 1924 str. 61. ) Uvedení hochů-vokalistů do pěveckého sboru fig. kůru strahovského jest mnohem staršího data. Stalo se tak za opata Víta Seipla r. 1690, který povolil k tomu účelu náklad 100 zl. ročně. Cteme totiž v annálech strah. Tom. III. 237b — 238a : » .. mandavit convocari alios musicam callentes iuvenes, ... constitutis pro anni laboris ab iis impedenti pretio centum florenis.« Nadačními (fundačními) zpěváky však strahovští hoši-vokalisté nebyli. Tak aspoň vysvítá z latinského konceptu k aktu op. Václava Mayera, řízeného guberniu a datovaného 2. května 1786, kde opat Mayer vysvětluje: e ... nullam proprie pro pueris vocalisfis existere fundationem, et inde nullum erectum fuisse fundationis instrumentum, sed quod illi quatuor juvenes .. solum ex proventibus canoniae Strahoviensis victu et vestitu precario intertenentur.« (Archiv Strahov, Korrespondence opata V. Mayera). Pražské gubernium zdá se, že nebylo spokojeno touto odpovědí, když vymahaio vyloučení tehdejšího vokalisty Vincence Langera, žáka 1. humanitní třídy pro jeho ne-dbalý prospěch ve studiích. Praví v odpovědi, ze dne 13. června 1786: » ... dass der Vincenz Langer als ein g e s t i f t e t e r Sirtgknabe, auch als ein von Bezalrlung des Unterrichtgeldes befreyter Student angegeben worden sey.« Před tím naléhalo totiž gubernium přípisem ze dne 26. května 1786, č. 12766, aby Langer byl propuštěn a toto uprázdněné místo obsazeno jiným schopnějším. Pravíf se tam doslovně: »... diesen erledigten Stiftungsplatz wieder mit anderem tauglichem Subject zu besetzen ...^ (Archiv kl. Strahovského, Korrespondence op. Václava Mayera.) — Kromě tohoto vokalisty Vincence Langera — jehož jméno, ač z důvodů pro něho nepříliš lichotivých se nám v archivaliích strahovských zachovalo — známe zásluhou Dlabačovou i jména jiných hochů-vokalistů, kteří pod Lohelem Ohlschlágelem na Strahově zpívali. Je ta především Dlabač sám, jenž byl vokalistou na Strahově od r. 1773 až do r. 1778 (Dlabacz, K. L. II. 406, C. Straky článek o Dlabačovi v Ces. Slovníku bohov. str. 532). Dále zachována paměti naší jména: Endler Alois, diskantista na Strahově ještě v r 1787., Schlfer Ignaz, altista (Srv. Dlabačúv Lexikon u příslušných hesel.) Dlabač uvádí i jméno ALanger«, kdysi altista na Strahově ale bez jména křestního. Snad jest to shora zmícěný Vincenc Langer. $) Z tenoristú, kteří určitě pod Ohlschlágelem zpívali, uvésti možno Michaela Hollaye, který od roku 1786—1807 na Strahově zpíval. Dlabač o něm praví, že hrál lépe housle nežli zpíval tenor. (Kůnstler-Lex. I.-660.) ') Jako zpěváci-bassisté známi jsou : Bedřich Schimmel, jenž již r. 1763 působil zde jako diskantista a po létech (1771) po smrti neméně výtečného strahovského bassísty J á n a j o s e fa U 11 r i c h a zpíval opět na Strahově. Byl otcem Strahovského kněze Loheiia Schimmla, známého kreslíře silhouett. (U;abač, Kiinstler-Lex. u příslušných jmen.) ) Že při slavnostnějších příležitostech bylo obsazení pěveckého sboru silnější, dá se předvídati. O tom ještě bude promluveno v dalším. °) Ann. Strah. k roku 1716, fol. 13a (Rkp. archivu Strah. A XIV 7, dnes v strah. knihovně pod sign. D J 111. 6) : »... tubicinibus vero et instrumentis conductitiis stipendium tantum datur« . | ||||
|