|
| ||||
| ||||
|
Rok 1926 C Y I7 I L Strana 73
Diecesní Jednota Cyrilská za řízení sbormistra kanov. Msgra K. Bočka. Cyrilská Jednota představila se co dobře vedený, ukázněný pěvecký sbor; přednes její byl výborně pro-pracován a vystínován. S nevšedním zájmem poslouchán byl varhanní koncert virtuosa prof Treglera, který přednesl řadu skladeb Skuherského pro varhany a doprovázel zpěvy koncertního pěvce p. Lva Uhlíře a slč. F. Herbstové. Když zmlklo hřmící pleno dohry varhan, rozcházeli se účastníci slavnosti u vědomí, že nehynoucí památky F. Z. Skuherského bylo po zásluze vskutku důstojně vzpomenuto. J. P. O vztahu instrumentální hudby k liturgii. (Přednáška V. Ríhovského o Cyriiském sjezdu v Hradci Králové roku 1923.) (Dokončení.) Dále slyšíme výtku, pronášenou hlavně zastanci jednotnosti slohu. Že prý k intonaci chorálu nehodí se orchestr se svou životní silou; že prý nalévá vždy jakousi cizí krůpěj do nápoje liturgie. Tato zvěst zní poněkud neuvěřitelně a nepřimyká se právě k »Motu propriu<, kde je instrumentální hudba v ý s I o vně dovolena. Vyrostl-li t. zv. Palestrinovský sloh c o d o d u c h a z chorálu, z něj pak t. zv. fugovaný sloh a z toho zase moderní sloh se svým volným vedením hlasů a využitkováním bohaté modulace i chromatiky — vyplynuly-li tedy tyto hudební formy přirozenou cestou jedna z druhé, proč by si měly navzájem odporovati ? Vždyf nástrojová hudba je — aspoň relativně — též církevního původu. Bohužel kráčel svého času mladý tento potomek příliš volnými cestičkami a vnesl vinou doby mnoho světskosti do Božího domu. Nechf tedy činí opět pokání, svlékne se sebe to, co na něm bylo světského a nechá se provanouti duchem církevním; pak může býti považován za zcela sourodého svých starších bratří a zachová-li základní náladu zbožnosti, pak i s chorálem se bude snášeti. Chtít vyvozovati, že není rozdílu mezi církevní a světskou instrumentální hudbou, může jedině ten, jemuž schází dar duševní rozlišnosti. Vždyf ostrá hranice se tu nemůže určiti, na obě strany táhnou se více méně zřejmé křivky, které se mohou zcela dobře v jistém bodu dotýkati. Chtěli-li bychom přísně souditi, mohli bychom říci, že vlastně ani průvod varhan se nehodí za průvod chorálu (tolik píštal a jednohlasý chorál, jaká to ironie), ba, že se s chorálem nesrovnává ani vícehlasý zpěv právě proto, že je v í c e h 1 a s ý Mnohdy pak slyšíme od oltáře při intonaci Gloria, Creda, Preface a Pater noster tóny, o nichž zpěváci na kůru říkají: »Ten to dnes zase nabírá!-; inu, v tomto případu nepři-léhá takový zpěv ani k hudbě instrumentální ani vokální. Zakončí-li například skladba na kůru do B dur a »Dominus vobiscum- je zazpíváno na tón H, pak je to opravdu >diabolus in musica-, kteréhožto výrazu staří theoretikové u méně vážných případů rádi užívali. Jedině klidnou chromatikou může zde varhaník leccos vyrovnati — víme však, že chromatika je v očích puritanů belzebubem. A tak je to vše spleteno! Kde je potom ta jednota a čistota slohu, po níž se stále volá ?! Dále míní přísní ti páni, že skladatel píšící hudbu instrumentální dostane se mimoděk na zcestí a že i hlasy zpěvné bude na úkor jejich přirozenosti utvařovati nástrojově. Avšak tomu tak nemusí býti. Af se napřed skládají věty pro hlasy zpěvné a nástroje af z p í v a j í s sebou. Af se však ani věty sborové nepíší dříve, pokud není svatý text dobře pochopen a promyšlen. Tím přibližujeme se neklamné známce veškeré pravé duchovní hudby a instrumentální zvláště Dobrá církevní hudba má vždy oddaně říkati: -A SI o v o tělem učiněno jest.< Církevní skladatel má vždy vycházeti ze slova, z textu, má vše napřed uvažovati' v srdci i v duši. Teprv až vše je ozářeno a rozohněno sluncem duchovosti, af kráčí k zhudebnění. Věřte, pak bude i instrumentální hudba zbožnou a liturgicltou. Dle »Motu propria« mají býti slova textu s r o z u m i t e l n ě zpívána. Stojí tomuto požadavku nástrojová hudba v cestě? Naopak. V leckteré moderní mši instrumentální je text zřetelněji deklamován nežli ve složité polyfonii Palestrinově. Jen af nástroje z p í v a j í ; vždyf i ta trompeta, klarinet a pozoun mohou ušlechtile a zpěvně hráti. nemusí pronikati a křičeti. Řekněme hudebníkům, že jsou v kostele, pak dojista veškeré upřílišňování vy-mizí. To af sprostředkuje řiditel kůru jako dirigent. Hlavní věcí jest a zůstává i v instrumentální hudbě text. Af jej řiditel kůru vždy pečlivě sleduje a vypracuje a udržuje jeho | ||||
|