|
| ||||
| ||||
|
Rok 1926 C Y R I L Strana 75 Tibi omnes cherubim et seraphim incessabili voce proclamant:
Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth. Pleni sunt coeli et terra Majestatis gloriae tuae. Te gloriosus apostolorum Chorus atd.') Dnes, totiž od doby sv. Řehoře, který, jak jsme často řekli, byl velikým jednodušitelem liturgie — obřady se odbývaly méně slavnostně, Sanctus bylo zpíváno lidem samým. Kněz, když je sám přeříká u oltáře, nečeká na konec zpěvu, ale pokračuje v modlitbě eucharistické Te igitur. Tento způsob zcela přirozeně zatlačil post sanctus nebo Vere sanctus. Ale všeobecný ráz jest zachován. III. Toto umístění Sanctus ve středu eucharistického tajemství bude znamením pro každého, kdo má smysl liturgický, že prvním předsudkem pro náš hymnus musí býti jeho značná starobylost, poněvadž možno říci, že Canon mešní se nezměnil od sv. Řehoře. Ale abychom nalezli původ Sanctus. je třeba vrátiti se mnohem dále než do VI. sto-letí. Čteme v DLiber Pontificalisa, že svatý papež Sixtus II. (119 -128 ?) prohlásil pravidlo předpisující knězi při trvání canonu, aby počal s lidem zpívati hymnus: Sanctus, sanctus, sanctus.') Tertullián, současník Sixtův, znal také Sanctus (De orat. 3 ) Akta sv. Perpetui a sv. Felicity, jež jsou také skoro z téže doby, činí narážku na tento zpěv (Ruinart, Acta Martyrum, str. 98). V nedávno objeveném díle sv. lrenea »Důkaz kázání apoštolských- vyzdvihuji jinou narážku na náš hymnus, na niž dosud nikdy ne-bylo upoz.orněna.') A ještě více : Papež Klement v I. stol. znal trisagion. Poněvadž Plinius ve svém slavném listě Trajanovi, mluví o hymnech, jimiž křesfané se obracejí ke Kristu jako svému Bohu, možno bez jakékoli nerozvážnosti věřiti, že Sanctus byl asi jeden z těchto zpěvů. Také se myslilo, že Sanctus Isaiášova bylo užito v liturgii Židů a od nich si je Církev vypůjčila, přizpůsobujíc je a na ně navazujíc alespoň v liturgiích západních svůj křesfanský závěr: Benedictus. To by byl nový příklad liturgických výpůjček v synagoze. °) Je jisto v každém případě, že Sanctus ponechalo v křesfanském jazyce tyto hebrejské výra-y: Deus Sabaoth, Hosanna, jako dala právo citovati i ostatní slova: Amen, Alleluja. Nechf jakkoliv je úctyhodné stáří našeho trisagionu, jehož původ sahá až do apošto'-ských dob církve, vyniká také jinou vlastností neméně vzácnou v liturgii, totiž svojí vše-obecností či katolicitou. Není liturgie ani gallikánské, syrské, řecké, východní, která by ne-zpívala Sanctus, která by je neumísfovala tamže jako liturgie římská.') To je případ vzácný u liturgických modliteb. Uvědomíme-li si. že papež sám dle Liber Pontificalis« prohlásil toto umístění při mši sv. v první čtvrtině II. století a že všechny církve přijaly toto pravidlo, připadá nám zvláštní myšlenka o liturgickém vlivu římské církve v době, kdy její moc je často považována jako za omezenou.') IV• Také těm, kteří se chtějí uvědoměle modliti, totiž 'těm, kteří chtějí obřady a předpisy »posvěcené úctou sta generací«, obřady a předpisy, -jež byly svědky tolika pohnutí, radostí, náklonností a slzí« (Duchesne), je vyhověno. S nesčetnými kůry andélů, s myriadami lidí sklánějících se v adoraci zpívali a ještě zpívají Trisagion ke slávě Nejsvětější Trojice. Ale přes všechny tyto pocty archeologické nebo historické mají slova našeho Sanctus cenu sama o sobě. 3) Tato analogie mezi anaphorou byla pozorována již mnohými kritiky, ale přísluší zásluhou Dom Cagin-ovi že toto studium bylo provedeno až do posledních důsledků a z toho navržena hypothésa, že Te Deum ne-může býti ničím jiným, než eucharistickou modlitbou, anaphorou, prefací, contestatio nebo illatio. Odtud-i titul jeho knihy: Te Deum nebo illatio? Solesmes, 1906. *) Duchesne, Liber Pontificalis, I. 128. Byly doby, již po tomto dekretu, kdy Sanctus nebylo recitováno při mši sv., což ovšem nevadilo, aby bylo jedním z hymnů na Boha-Krista, o němž mluví Plinius. Ve skutečnosti původní obsah anaphory, kterou nám popsal sv. Dustin, tvoří v celku souvislost, která ne-připouští přerušení až ke konečnému Amen. Proslulá anaphora sv. Hippolyta nepřeje místa Sanctus. Viz ještě o tomto předmětě nálezy Dom Cagin-a o původním canonu, jenž nepřipouští Sanctus a jenž jmenuje anaphoru apoštolskou. Viz Texte u. Untersuchungen, kap. XXXI. I. Leipzig, 1907 str. 6-7. Viz Drews Trishagion, v Realencyclopádie f. pr. Theologie k. XX., str. 127. 7) Dom Cagin, Eucharistia, sír. 180. O nařízených prefacích, jež nemají Sanctus. F. Dom Cagin, ib. 320. 8) Nemluvili jsme zde o jiné formě Trisagionu, té, jíž jej zpíváme na Velký pátek: Agios o Theos agios ischyros, agios athanatos, eleison imas, jež má rovněž velmi zajímavou historií v liturgii. | ||||
|