|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R I L Strana 7
Licinio Refice, Triffico Francescano. V neděli dne 16. ledna provedeno bylo v Praze péčí ústavu italské kultury nové dílo vlašského kněze-skladatele složené k 700tému výročí smrti sv. Františka z Assisi a pro-vedené poprvé v kathedrále assiské v předvečer památného dne smrti světcovy dne 3. října 1926. Skladatel Don Licinio Refice, který dílo sám dirigoval, narodil se 12. února 1885 v Paťrice. Byl vychován v Anagni, stal se knězem. Učiteli hudby jeho byli vynikající hudebníci a skladatelé v Římě, Ernesto Boězi, Stanislav Falchi a Remigio Renzi. Roku 1910 povolán byl za profesora na vysol:ou papežskou školu hudební »Pontificia scuola superiore di musica sacra« v Římě, kterou založil téhož roku papež Pius X., proslulý vydáním Motu propria o hudbě církevní, jež se stalo zákoníkem církevní hudby. Tam učí Refice skladbě hudební a instrumentaci, nauce o harmonii, cvičení a esthetice chorálu. R. 1911 byl jmenován ředitelem sboru basiliky Liberiánské při chrámu S. Maria Maggiore. Refice napsal již mnoho skladeb pro potřeby liturgické, jako mše, hymny a motetta. K loňskému roku jubilejnímu napsal Missa Iubilaei, která jest věnována Sv. Otci Piu XI. Z větších děl budiž Jmenováno Rekviem s orche- významné události v životě strem, Stabat ivlater (1917), světcově. Text vynikající bás- Te Deum (1918). Mimo to nickým vzletem přidržuje se složil Refice řadu kantát a celkem historických pramenů oratorií. Jsou to: oratorium o životě sv. Františka. Díl Cannanea, kantáty La vedova prvý vyučuje obrat v životě di Naim (1912), Maria Mag- sv. Františka, který nastal po dalena (1917), I1 Martirio návratu jeho ze Spoleta a di Sant' Agnese (1919). K ju- navazuje na hostinu. kterou bileu 600. památky smrti Dan- tehdy připravil František na- tovy roku 1921 složil vokální posledy svým druhům. Marně symfonickou báseň » Dantis snaží se druhové zlákati jej poetae transitus- na slova G. do svého středu, marně hledí S a l v a d o r i h o, a naposledy v něm čarovné zjevy vzbuditi Trittico Francescano na slova marnivost, touhu po slávě Emidia M u c c i h o k jubileu vojenské a slávě básnické. františkánskému. František odmítá vše a volí Dílo Reficeho mohli bychom Chudobu, která přichází, aby nazvati triptychem, nebof ve se s ním zasnoubila. Díl II., třech obrazech líčí nám tři nazvaný Stigmata, předvádí nám sv. Františka na hoře Alvernu, kde prosí na kolenou Krista, aby mu dal protrpěti svoje muka a procítiti nekonečnou svoji lásku. Na jeho prosby zjevuje se Serafín, mající podobu ukřižovaného člověka a vtiskuje mu pět znamení Kristových ran. František opěvuje Boha a nebeské i pozemské bytosti oslavují velebnost a dobrotu Boží. Díl třetí líčí smrt a oslavu sv. Františka. František loučí se umíraje se svými bratry, a odporučuje jim paní Chudobu. V slavném průvodu nesou ostatky světcovy do Assisi. Průvod zastavuje se u kláštera sv. Damiána, kde vychází sv. Klára s řeholními sestrami a oplakává smrt svého mistra a dobrodince. V tom však se ozývá hlas s nebe, oslavující příchod chudého Františka do slávy nebeské. Smutek a pláč mění se v jásot, a hlasy andělů i lidu prozpěvují slávu sv. Františku. Dílo samo vyniká nejen dramatickým pojetím, ale i po stránce invenční a instrumentační. Živý spád, zvláště druhého a třetího dílu, nezůstane bez hlubokého dojmu na posluchače. Dom Refice vyšel z moderní školy, orchestr jeho září barvami, kterými líčí zvolený básnický Bujet. jestli v invenci své opírá se o chorál sv. řehořský a jeho vážnou diatoniku, užívá proto církevních tonin, s druhé strany nezanedbává chromatiky a výrazových pomůcek italské nové školy i moderny. Líčení jeho dramaticky připíná se k situaci, k jejímuž vy-stižení a dokonalému zcelení výhodně slouží mu práce motivická. Všechny díly spiaty jsou hlavně třemi motivy, motiv chudoby • s •~• i' #e • b~ motiv lásky | ||||
|