|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R 1 L Strana 11 Dr. Hugo L ó b m a n n "(Lipsko) :
Otázka zvonová. Ke svým dřívějším článkúm přinášíme letos nové stati slovutného kamponologa lipského, které zajisté přispějí k osvětlení otázky zvonové, jež u nás mnohde luštila se a luští doposud ledabyle a neodbornicky, ač má přece tak velikou dú1e2itost i pro liturgii i pro umění. Abychom porozuměli dobře tónu zvonu, jest nezbytno věděti, že ve zvonu nezvučí jen jediný tón, na nějž jest zvon naladěn, nýbrž že vždy, i když se ho dotkneme pouze rukou, vydává celý akord. PřekvZpí snad řekneme-li, že zvon má dva zdroje zvukové. Prvnim jest v sesílení stěny zvonové před jejím dolejším zakončením, které se jmenuje věnec (Schlagring) totiž místo, na které musí dopadati úder srdce zvonového. Druhý zdroj zvuku jest ostatní část stěny zvonové. Tón věnce zní krátce, úsečně, jako náraz na kovadlinu. Kdyby tento tón vznikající úderem na věnec nebyl provázen dalšími tóny vedlejšími (Sunrmtbne), které se s ním rozezvučí, nastaly by mezi jednotlivými nárazy srdce pomlky, jako asi udeří-li se na kotle. Proto v Německu menuje lid zvony s krátkodechým tónem » Kesselglockena nebo plecháče. Kdekoliv tedy jest zvorění mající dobrou pověst, jsou dobře vyznívající tóny vedlejší, které dodávají zvonění charakter zpěvnosti. Tyto tóny vedlejší jsou prvkem toho, co jmenujeme zvonovou hudbou. Zvuk věnce jest sice pro účinek zvonu na dálku potřebný, protože se tím zabezpečuje účinek celého zvonění do dálky, avšak tento tón nesmí býti jako násilný úder kladiva, jehož se dosáhne zvětšením váhy srdce. Jest úkolem zvonařovým, aby určil pofřebnou váhu srdce, a úkol ten není lehký, toliko dlouhá zkušenost vede ho v té pi•íčině na pravou cestu. Ostatní tónu zvonové jmenuje nauka o zvonech oproti tónu věncovému tóny vedlejšími. lám lépe vyznívají ve zvonu tyto tóny vedlejší, tím cennější jest zvon po stránce hudební a tím schopnější dílna zvonařská. Nesmíme těmto vedlejším tónům rozuměti tak, jako by bvly nějakou věcí vedlejší, tedy bezvýznamnou. Tyto vedlejší tóny mohou tak silně zaznívati, že posluchač, který se z dáli kostelu blíží, na značnou dálku slyší ten neb onen z tonů vedlejších a teprve později z blízka uslyší při zvonění jinak zaznívající tón hlavní. Zvony takové patří k nejlepším, ale jsou velmi řídké. Berlínský akustik H. Helmholtz (t 1894) vynalezl kovové koule, jimiž možno zachycovati tóny ty; přiložíme-li ucho k těmto koulím, zvaným resonátory, zaduní silně do ucha, jakmile jejich zvuková vina dostane se do příznivého poměru k vnitřku resonátoru. Pozoru-hodno však jest, že ton zvonu, kterým se zvon při zvonění ozývá a jejž proto jnenujeme hlavním tonem zvonu, v resonátoru vůbec se neozve, z čehož následuje, že není tento hlavní ton jednoduchým tonem, nýbrž tonem složeným. Tento ton, který posluchač při zvonění slyší a který proto jmenujeme tonem nárazovým nebo hlavním (Anschlagton — Láuteton), skládá se především ze zvukového dojmu tonu věncového a za druhé z dojmu zvukového všech vedlejších tonů dohromady. Tento dojem zvukový jeví se jako diagonální účinek tonový. Něco podobného poznáváme také v hudbě gramofonové. Při zachycování tvoří se jediná linie, a přec zněl celý orchestr do přijímačů. Totéž opakuje se při reprodukci. Jehla jede po jediné linii, a posluchač slyší hudbu celého orchestru. Není tedy správno stotožňovati hlavní fotr, tedy ton nárazový s tonem věncovým. Oba zvukové tyto dojmy povstávají z mnoha tonu. Ton věncový jest soubor tonů. Také hlavní ton jest souborem tonů. Oba pak představují zase účinky diagonální. Zvukové složky tonu věncového nelze analysovati a jednotlivě sluchem zachytiti. Složky zvukové hlavního tonu skládají se ze zvukového dojmu tonu věncového, jakož i ze souhrnu a účinku tonů vedlejších. Tyto tony vedlejší možno rozezvučeti pomocí t. zv. po čítače záchvěvů tonových, sestaveného Appunem a Hartmannem. Třeba se při tom varovati domněnky, že tu běží o t. zv. tony kombinační. Kombinační ton jest nový, třetí, podstatně níže ležící ton, který se tvoří při současném zaznění dvou intervalů. Tak vznikne na př. při souznění tonů g° a et kombinační ton c, velké oktávy: Ovšem předpokládá to zvláštní resonanční poměry v prostoru ; jsou-li však příznivy, může tento ton velmi rušivě vystoupiti. V dómu budyšínském, v části katolické zní C-dur | ||||
|