|
| ||||
| ||||
|
Strana 12 C Y R, I L Rok 1927
akkord krásných varhan při piném stroji vždy s hlasitým B zvukem, což jest patrně účinek až dosavad méně známého zvuku kombinačního. Také při větších zvoněních tvoří se při zvonění tu a tam zvláštnosti zvukové, které lze jedině vysvětliti účinkem tonů kombinačních, za něž ovšem žádný zvonař, a tím méně odborný znalec, nemůže býti zodpověden. Ostatně jest právě tato stránka nauky o zvonech doposud ještě takřka zemí neznámou. Síla zvuku zvonového závisí na sile hlavního tónu. Kdyby zvon neměl věnec, zněl by jako čínský gong, jehož vedlejší tóny jsou nespořádány a zaznívají v neuspořádané změti. Hudební cena zvonu závisí na intonaci tónu. Zvon musí míti měkký úhoz, tón jeho musí býti klidný a musí vnitřní soulad tónových záchvěvů pině vyčerpávati. Aby bylo možno tvto požadavky správně posouditi, jest k tomu potřebí nejen zkušenosti, nýbrž i cviku. Mimo to závisí hudební cena zvonu na čistotě vnitřní harmonie, která záleží ve zvučné, čisté spodní oktávě, svrchní tercii, kvintě a oktávě, a dobře znějícím tónu vedlejším (hlav - ním). Mimo to řídí se hudební cena zvonu délkou vyznívání jeho. (Příště dále.) Dr. Trolda. X. R K děiinám českého baroka hudebního. Ofakar Kamper' Fr. X. B r 1 X y. Praha, Moimír Urbánek 1926.80 124+ V[. str. Cena 15 Kč. ekným vánočním dárkem překvapil nás tentokrát Otokar Kamper, jehož články v DHu-Pdební Revui« a také v »Cyrilu« prozrazovaly, že se rád zabývá starší českou hudbou. Tentokrát šel ještě dál zpět ai do doby »temna,« jak se nyní s oblibou nazývá doba po-bělohorská a doba následující, a temnem je skutečně — alespoň pro hudebníka, ježto doposud málokterý historik se pokusil o ní soustavně pojednati. Jedině Dra. Vladimíra Helferta spis »Hudební barok na českých zámcích« seznámil nás se světskou hudbou v prvé polovici XVIII. století, při čemž kritika') nadhodila otázku, jedná-li se zde skutečně o hudební barok. 'Tato otázka namane se nám i zde při čtení podnázvu předmětného díla: lze-li v třetí čtvrtině XVII. století mluviti ještě u nás o hudebním baroku? Přenesení terminologie jednoho odvětví umění na jiné je vždy choulostivé, přidáme-li se ale v tom směru k výkladu Helfertovu, aplikovanému ovšem zde na hudbu církevní, musíme se nad tímto podnázvem pozastaviti, nebof místo analyse skiadeb monumentálních, absolutistických, budeme čísti o skladbách kratochvilného, galantního stylu (str. 114). Náš spisovatel sám vykládá, že styl hudby pobělohorské doznal dvo;ího přelomu, ponejprv kol 1700, podruhé kol 1750, je zde tedy jakási analogie s architekturou, která se drží periodisace baroka na dvě období: od 1620 do 1680 a od 1680 do 1740, označujíc další období za rokokové. Tyto stylové otázky nedají se zde několika slovy řešiti, ba vyžadovaly by samostatné studie hudebně-estetické, pročež postačí nám prostě na ně poukázati. Kamprův spis, o kterém chci zde blíže pojednati, jest práce, která jej musela zaměstnávati po desítiletí: vždyf dříve, než si mohl o skladateli utvořiti úsudek, bylo mu třeba zmocniti se pramenů nepřímých, jak rukopisných, "tak vytištěných. Již v tomto směru si vynucuje práce úctyhodného uznání, o čemž každého přesvědčí jen zběžná přehlídka »po-známek« (str. I —VI). Tak na př. sáhl k málo známým, ale pro hudebního historika velmi zajímavým -Editiones archivii et bibliothecae s. f. metrop. capituli Pragensis- Dra. Podlahy. Mezi tím, co práce čekala na vytištění (od roku 1922) vyšel v této sbírce další svazek, podávající katalog hudebnin lcostela sv. vítského, jemuž předeslal Dr. Podlaha přesně dle archiválních pramenů sestavené pojednání o tamnějších hudebnících. Působily-li na Brixyho vlivy italské, dlužno tyto zajisté s?íš hledati v hudebninách sv. vítských, než křížovnických, čímž by se byla práce spisovateli značně usnadnila. — Následkem nedostatku organisace v práci badatelské se dále stává, že jeden a týž pramen bývá prozkoumán různými zájemníky, aniž by o sobě věděli, což znamená ohromnou ztrátu času a tříštění sil. Tak lustroval spisovatel opětně onu řadu objemných svazků, zvaných nlibri decretationumg v pražském městském archivu, ačkoliv tuto práci jsem vykonal již v r. 1917.) Podobné plýtvání sil nastává při prozkoumání pramenů přímých, t. j. vlastního hudebního materiálu. Kdo neví J. Kunc v Hud. Revui 1917 str. 253 a násl. ") Hud. Revue XI. 385 a násl. | ||||
|