|
| ||||
| ||||
|
Strana 18 C Y R I L Rok 1927
Jaký byl život Beethovenův? Tento gigant, vyvolený boží, jehož duši Bůh dal píti z nejhlubších zdrojů hudebního krásna, který byl povolán k tomu, aby svým radostným uměním potěšoval srdce lidská všech takořka budoucích generací, sám jde světem bez útěchy v ustavičném odříkání životem piným bolu a zklamání. Štěstí lidské před ním prchá, slunéčko pohody málokdy mu zasvítí, ale za to často mraky se vstahují nad ním, blesky se křižují a hrom burácí. Sladkých údolí s rozkošnými písněmi lásky nezná a když někdy sletí polibek na jeho rty a kolem hlavy zavane něžné objetí, vše hned rychle prchá jako tajemný šelest křídel, vše mizí jako krásný sen sotva započatý. Strašlivá hluchota, klerá jako zákeřný mor si připravovala svou obět už několik let napřed a měla jen korunovati neštěstí Beethovenovo a dáti mu vypíti kalich utrpení až na dno, ta zastřela konečně jeho život tmou, která jej odloučila naprosto od lidí. Co se dělo při tak strastipiném životě v duši Beethovenově ? Duše Beethovenova bolestí a utrpením rostla. Oč ochuzován byl v darech vezdejších a vnějších, o to bohatší se stávala duše jeho ve svém nitru. Stala se tajemnou dílnou, getsemanským lisem, z něhož vytékal přebohatý, zázračný balsám na rány lidské. Sám chudý na štěstí, sám bolestí napiněný, veliký nemocný stal se lékařem, který dosud uzdravuje! V duši, jako v tajemném kráteru svařuje tento veliký kouzelník čarovné síly a krásy tonů v mohutnou, jako veletok se valící píseň života, která v kvartetu a-mol už se zdá přetékat břehy pozemskosti a spěchajíc v blahém smíření v moře věčnosti přechází v mystický chorál andělů oslavujících trojjediného Boha. Zápas Beethovenův o Boha jest velikolepý a vítězný. Probijí se k Bohu nejtemnějšími mraky zoufalosti, bolesti a přemýšlení. Duch jeho proniká metafysické záhady i záhady tohoto světa orlím smělým zrakem, rozráží clony temnot a zoufalosti a konečně zadívá se Bohu v tvář, jako velikému zářícímu slunci, aby už nikdy se od něho neodvrátil. Před Bohem, jeho Majestátem a velikolepým dílem se sklání v hlubokém úžasu. Bůh jest opravdu jediný, kterému se pyšný duch jeho koří. A není to Bůh pantheisticko-rationalistický, iak rádi by měli pravdou filosofové nekřesfanských názorů. Je to Bůh osobní, Stvořitel, Bůh křesfanský, k němuž se modlí, v něhož vyznává víru, kterého adoruje a kterého o pokoj a mír prosí slovy katolické mešní liturgie ve svém největším náboženském díle v Slavnostní mši.*) Dílo Beethovenovo jest mohutné a všestranné. Jde smělými cestami a uzavírá v sobě vše, co veliká duše prožívala a luštila. Od nejněžnějších záchvěvů, pocitů štěstí a radosti nad krásou přírody, bubláním potůčku a zpěvem ptačím k těm nejmohutnějším výkřjkům bolesti, hrůzy a obdivu, nejsmělejším názorům a otázkám metafysickým — to vše jako v mohutném pevném kruhu spíná v sobě dílo Beethovenovo. Mimo jmenovanou M š i s 1 a v n o s t n í, jest to především 9 s y m f o n i í, které, jak krásně praví abbé Lacuria *'") zdají se býti příčky gigantického žebříku, který se opírá o zemi a když byl zbrázděn bleskem, procházeje oblastmi bouří, dotýká se nebe a ztrácí se v oslňujícím světle. Jsou to nesmrtelná kvarteta, ohlasy nejintimnějších záchvěvů duše — vypravování duše — jimž nasloucháme s tajeným dechem a jen občas chce se nám vy-křiknouti a zvolati : zázrak! Jest to podivuhodné oratorium » K r i s t u s na h o ř e O l i v e t s k é, « v němž při bolesti božského Trpitele na nikoho tak Beethoven nemyslí a nikoho tak netěší jako sama sebe. Jsou to slavné o u v e r t u r y ke K o r i o l á n u a Leonora, proslavená opera Fidelio, Egmont, sonáty, kvarteta a j. Vše dokonalé a krásné, vše nese na sobě stopy geniální tvůrčí síly a posvěcení. Beethoven pomýšlel dáti svému dílu ještě vrcholné Finale. Chtěl napsati d e s á t o u symfonii, operu F a u s t a a veliké oratorium »V í t ě z s t v í kříž e.« Smrt vše zmařila a my jen tušíme z posledních mystických kvartet, kam se to duch jeho chystal vkročiti, do jaké závratné výše spěl a co ohromujícího. vše dosavádní převyšujícího, chtěl říci. Nevyřknut toto poslední slovo, snad by nebylo lidstvo už sneslo jeho síly, ale i to, co nám dal, stačí, abychom, se mu poklonili jako g e n i u, k t e r ý n e u m í r á .... Překrásnou apologii tohoto názoru o Beethovenovi přináší umělec nad jiné k tomu povolaný Vincent d' Indy v překrásném rozboru »M i s s a s o 1 e m n i sa v českém překiadě vydaném v sedmém čísle Nova et Vetera z r. 1913. '*/ Abbé Lacuria, Život Beethovenův, vydal J. Beránek r. 1925 (Edice Ametyst sv. 5.) | ||||
|