|
| ||||
| ||||
|
— 70 --
otištěn. Napotomní díla téhož druhu nebyla vlastně leč jen vyůaticy z této knihy a"posud kancionál ten nalezánce v kostelích ve všech krajích českoslovanských." „Aby pak kniha tato obsahovala i dobré písně novéjsí, aspoň ty, jež valného došly rozšíření, nahlíženo bylo při jejím sestavení také v kancionály vydané od Bečáka, Poimona, Drbohlava, v kancionálek Kralohradecký, pak v duchovní písně od Kamaryta, v sbírku hymen a písni od Sušila, Štulce, Kuldy, atd., tak že říci můžeme, že jsme naslouchali nábožným pěvcům po všech krajích českoslovanských.” Kancionál Svatojauský vyniká neobyčejným bohatstvím jak nápěvů, z nichž valná částka z prvních věků křestanských v Čechách pochází, tak i slov, jak z dříve uvedených jmen patrně se jeví. Počet písní v Kancionálu obsažených v pravém smyslu slova jest nesmírný. Má jich Kancionál 820, poklad to dojista tak bohatý, že jej člověk nikdy nevyčerpá, byt po celé živobytí vyučoval lid zpěvu obecnému. Nalezáme tn písní mešních celkem 28, adventních 46, vánočních 84, postních 80, velikonočních 40, svatodušních 17, o nejsvětější svátosti oltářní 42, o Pánu Ježíši 22, o Panně Marii 69, o svět-cích a světicích 129, pohřebních 24, ramifch 34, večerních 12, obecných pro poučení a útěchu 53 atd. Bohatý pak tento výběr tolika písní stkví se v n i t ř n í c e n o u a k r á s o u n e-o b y č e j n o u. Vzácný odkaz to jest a drahocenné dědictví, které jsme zdědili po zbožných otcích, jehožto cena vzácnosti nabývá, pováži-li se, že většina nahromaděného tuto materiálu jest p ů v o d n í i co do nápěvu i co do slov. Co do nápěvu shledáváme se jen s některými, jež v podobných sbírkách německých společně se objevují, na př. č. 47, 48, 57, 59, 64, 72, 85, 155, 165, 166, 170, 171, 220, 245, 277, 309, 451, 481, 653, 757; vše ostatní jest rázu piivodniho. Co do slov vypučely veškeré písně z plodné půdy domácí, až na 128 překladů nejkrásnějších hymen církevních, které jsou majetkem celého katolického světa. P ir v o d n f ráz objevuje se spůsobem mnohonásobným. Nápěvy nemají se zpi verv gregorianským nic společného a pohybuji se v m o 11- t o n i n á c h, podstatnou to zu.ímkou slovanského původu, tou měrou, že i Te Deum třemi nápěvy v Kancionálu zastoupené v těchto toninách zpracováno jest, což dojista pamětihodným nazvati sluší. Rhytmus jest pohyblivý a ostrý, velmi častým střídáním taktu 4/4 s 3/, a p. jeW více oživený. Nápivy nezřídka délky neobyčejné nepostupují pravidelným tvořením period, nýbrž kráčejí v l a s tni c e s t o u citu okamžitého a náboženské nadšenosti, která se neváže přflišně na pravidla chladného rozumování a dlouhého uvažováni. Záříc z nich hluboký cit dávnovi~ké pobožnosti staročeské; náboženské nadšeni kráčí vlastní cestou. A proto jsou písně řečené částkou dějin našich. Každá z nich mluví řeči věku, z něhož původ vzala. Písně nejstarší jímají milou prostotou a srdečností (na př. nejstarší, vůbec známá sekvence sv. Vojtěcha), písnč z doby rozkvetu i víry i národnosti, kde stejnou měrou také všeliká jiná odvétví umělecká se dařila, ráznosti slova i nápěvu vynikají; člověk cítí, kterak každé slovo, každý tón z hlubokého citu a přesvědčeni náboženského vyrůstá. V tom právě spočívá kouzlo mocně dojímající. Shrší-li jedno odvětví umělecké porovnávati s druhým, přirovnal bych písně naše se vzácnými obrazy staré školy nizozemské, z nichž tentýž cit, tatáž ušlechtilost mluví. Výraz ve tvářích se ozařující mocněji poutá pozorovatele, nežli mnohé veliké dílo novověké. Upřímně se vyznávám, že s větším pohnutím jsem se díval na mnohdy malý obrázek v Antwerpenách neb Amsterodamě, netli_ na velikolepé Kaulbachovy fresky ve vchodnf síni Berlfnského musea. Tato imponuji kolosálnostf a obdivem naplňují, ony pak dojímají a blaží. Takové jsou naše písnč duchovní, velebné, dojemné, oblažujícf. Hluboký cit je zplodil, tentýž cit pak dále plodí a vzbuzuji, poněvadž duch to jest, jenž oživuje a ceny trvanlivé a stálé dodává dílům uměleckým. Znám dva obrazy na obmftee malované od jednoho z lepších umělcův doby přítomné. Předmět jednoho jest ryze náboženský, před-stavující nejhlubší tajemství víry křestanské; předmět druhóho poskytuje kromě náboženské též i velmi vděčnou látku vlasteneckou. Tento, poněvadž s láskou a zápalech pro - vedený, mocně dojímá každého pozorovatele, onen, jakkolivěk od téhož umělce, z tétéž doby, pečlivě v kresbách i barvách vyvedený, přece pozorovatele chladného zůstavuje. Proč? Protože umělci nepoštěstilo se, aby vniknul v hloubku tajemství náboženského, nebyl nadšen ideou náboženskou. Duch jest, jenž oživuje. A tim duchem hlubokého citu náboženského provanuty jsou písně staré. Podobný rozdíl i v Kancionálu spatřiti možno, porovnáme-li písně staré s novějšími, jichž na štěstí jen nepatrná částka přijata jest, tak že ]ze stanoviti pravidlo : Čfm starší píseň jest, tím větší cenu má. Duch jest, jenž oživuje. Tím zároveil se vysvětluje příčina, proč větM část písni pilvodu nového nedojímá. Srdce citu pr;údné nedovede zapěti píseň citem překypující: | ||||
|