|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R I L Strana 27
vývojem myšlenky vyslovené ve svěcení a v průvodu, nebo přesněji řečeno, ony obřady jsou připravou na mši sv., jsou v pravdě jejím úvodem. To dodává celému svátku zcela zvláštního rázu. Ostatně i hodinky toho dne jsou v úzkém vztahu se mší sv. a celek je obdivuhodně přizpůsoben. Jest ještě jeden společný prvek všech těchto tří svěcení, jenž by na první pohled zdál se potvrzovati jisté teorie Dom Claude de Vert. Rozdílení svící a ratolestí a následující průvod jsou jenom výkonem slov Evangelia na ten den připadajícího, udílení popelce pak je příkladem, či lépe applikací slov Joí',lových: »Oblecme se v žíně a posypme se popelem.« Jsou to tři případy živého zobrazení liturgických slov, jest to jako posuněk, jenž podtrhuje slovo a vštěpuje je hlouběji do duše Ještě krůček, a již budeme u tajemství, totiž u liturgického dramatu, které používá rozmluvy osob, scénického představení, aby dodalo obřadu nebo určitým stránkám evangelia dramatického výrazu. V jednom z našich starých rituálů kněz v mešním ornátě představuje starce Simeona ; při slovech Evangelia : Vzal dítě do svých rukou, - - kněz vezme do rukou missál, jenž obsahuje slovo Boží a líbá jej, deosculans more Simeonis. V každém případě vidíme úmysl sv. Církve, aby v těchto populárních a hlubokých obřadech nám předměty hmotnými lépe přiblížila myšlenku nadpřirozenou. Tomu nás učí i třetí modlitba při svěcení ratolestí výbornými slovy: Deus qui miro dispositionis ordine, atd. Ale jest ještě více jiných podrobností mezi těmito třemi obřady. Někteří znalci liturgie si myslí, že nebyly původu římského, ale že Církev římská je obdržela z liturgie gallikánské. Jest možno, že byly přeneseny odtud do římské liturgie, která nikdy nebyla studována příliš zblízka a byla zajisté významna. Z liturgie gallikánské pochází všechno, co v liturgii římské nemá toho charakteru střízlivosti, tvrdosti, přísnosti, přesnosti, kteréž vlastnosti jsou příznaky prvotní římské zbožnosti. Prvek lyrický nebo tragický, nebo, chcete-li, pohnutlivý, jsou původu cizího a přesněji řečeno gallikánského.') Je-li tak vskutku, můžeme býti hrdi, nebof není pochyby, že tato tři svěcení mají velikou liturgickou cenu. Většina modllteb opravdu má charakter velmi římský, ale některé z nich, první při svěcení popela, třetí při svěcení ratolestí a pátá při svěcení svící, mají vzhled a délku, jež nebývají obvyklé v liturgii římské. Uvidíme také, že jisté antifony jsou vypůjčeny z obřadu byzanckého. Dr. Trolda K děiinám českého baroka hudebního. Otakar Kamper' Fr. X. B r i x y. Mojmír U r b á n e k 1926. 8". 124 + VI. str. Praha, Cena 15 Kč. těmito autory italskými uvedl v souvislost starší skladatelskou generaci v Čechách. Vyjma Albriciho nepůsobil tehda v Praze žádný Ital, sem tam procházela Prahou ně- jaká italská operní společnost. Schottky (a Prag wie es war und wie es ist- I, str. 221) mluví o povolení z 12. července 1723, na základě kteréhož směl Tomasio Ristori provozovati v IVianhartově domě v Celetné ulici »italské ko.nedie.~ Tomáše Ristoriho uvádí pak v r. 1725 Eitner (Quellenlexikon VIII. str. 251) jako pěvce při dvorní kapele v Drážďanech. Z »libri decretationum« (1611---824 fol. 34) jsem dále zjistil, že dekretem z 19. května 1738 obdržel principale dell' opera Santo Lapis vyrozumění, že se mu poukazují -Kotce« k provozován.í oper, což sloužiž k dopinění předmětného spisu na str. 13. resp. 27. Italií ovlivnění Wentzeli a Černohorský znamenají u nás poslední výběžky tvorby polyfonní. Na rozhraní obou stylů, poly- a homofonního, stojí P. Ludvík Poppe (1670-1730. Spisovatel vypátral životopisná data). K němu bych ještě přičlenil nástupce Wentzeliova v úřadě kapelnickém u sv. Víta, Krištofa Gayera, na základě znalosti jeho kontrapunktického »Regina coeli.« Vedle toho se Gayer namnoze nutí, psáti již homofoně a tu působí suše (srovn. jeho 9Laudesu na Strahově), čímž se úsudek spisovatelův o něm potvrzuje, ačkoliv žádný z nás neprozkoumal ještě jeho dalších 32 skladeb na kůru křížovnickém. Asi proto, že tam není zastoupen, pominul spisovatel mlčením P. Gunthera Jacoba, benediktina od sv. Mikuláše, pěstujícího již v r. 1714 hojně homofonii ; jeho tvrdé skladby dovedou imponovati nanejvýš majestátností, kde se jí ale vyplýtvá, nedovede nás rozehřát. To se za to podařilo jeho sou- ') To je základ mínění uvedeného zde velmi duchapině Dom Wilmarkem — Le Génie du rite romain, — únor-červen 1919, uveřej. v Librairíe de 1'Art Catholique 1921. Mínění zdá se mi celkem ne-popíratelné. | ||||
|