|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R I L Strana 29
André Caplet a Solesmes. Nedávno zesnulý moderní skladatel lrarrcou,sl,ý, který zanechal pozoruhodná díla v oboru hudby církevní, zasluhuje i cr nás pozornosti. Přinríšíme posudek o jeho díle založeném nu chorálu. Svou zálibou pro lidský hlas, který byl citlivým tlumočníkem jeho mnohých myšlenek a stále velitelštější výzvou hudby duchovní, jež jemu jest zavázána za díla vynikající, André Caplet zdá se býti předurčen ze všech současných hudebníků, aby pochopil zpěv řehořský v jeho celé pravdivosti. Již od jeho dětství, kdy býval přítomen bohoslužbám u Dominikánů. zpěv řehořský jej velmi živě dojímal. Tento Norman, dovedný v zacházení s paradoxy, jenž sarkastickým duchem zatajoval nevěřícím ustavičný neklid svých pátrání i vzlety své vroucnosti, vyzpíval všechny odstíny pomíjejících našich radostí. Říkalo se, že duch jeho, vědomý krátkých lhůt, kterých mu po-skytuje dočasný život, chtěl vzdáliti se věcí pozemských, aby lépe mohl prozkoumati vážnou otázku své věčnosti. Mnozí z nás vskutku zaslechli slova, nezanechávající nižádné pochybnosti o zvláštní předtuše, kterou měl André Caplet před svou předčasnou smrtí. Všechna díla, jež zanechal nedokončena, zároveň tlumočíce ustavičně pozdvihování se jeho tužeb (S o n a t a di C hi e s a pro housle a varhany, jeho P ř í s a h a s v. Kateřině S i e n s k é a mnohé náčrtky duchovního charakteru) vysvětlují horečný tento spěch psáti u bytosti, která, majíc nám tolik ještě říci, viděla uskutečnění svá zastavena neúprosnými hranicemi času, tak přísně vyměřeného ! Od tří M o d l i t e b Capletových (zpěv a klavír), napsaných v roce 1914, jež podlé hají ještě jemným harmonickým kombinacím vynášejícím osobitost hudby světské, ke M š i (pro tři hlasy a cappella, 1919), kde jeho inspirace přijímá nátlak starobylých zákonů dvojitého zpěvu, jest jeho vývoj jakousi cestou k jednoduchosti zpěvů liturgických a, i když předehra M y s t e r i í b o l e s t i (Zrcadlo Ježíšovo, 1923) není prosta jistého chromatismu, jenž ji pojí s našimi moderními způsoby, přece jen jest možno pozorovati, že čtyřhlas zde rozvíjí volný svůj stesk v ustavičném unisonu : zdaž není tu významný sklon, jenž unáší André Capleta k melodii řehořské ? Avšak tato, svým modálním charakterem, jest zcela jiného stylu, než aby vokální dílo Capletovo, jiným zákonům podrobené, mohlo k ní býti přirovnáváno; přes to však možno mezi oběma postřehnouti analogie, projevující jejich vzájemnou příbuznost. »Dva prvky, které stanoví rytmus zpěvu řehořského, totiž: přízvuk slov a rozdělení větného zaokrouhlení jsou téže podstaty jako odpovídající sobě prvky rozhovoru.- Tato definice Pothierova mohla by se zcela dobře užíti na díla Capletova, nebol není v naší škole moderní nad něho hudebníka pozornějšího, abv se podrobil požadavkům vět, způsobilejšího pochopiti rytmus básně, sesíliti hudebním zdůrazněním hodnotu slova. Jako v psalmodii řehořské, tak i ve větě vokální Capletově melodická stavba závisí na přirozeném řečnickém rytmu, jenž vyžaduje přísného zachovávání funkcí přízvuku toni ckého. Avšak ani André Caplet, ani skladatelé dob minulých nebyli otroky absolutně platných pravidel; vždy vnitřní pochopení krásna vytvořilo jim jistý způsob spojení, takže principy jejich zůstaly vždy jen ve službách jejich hudebního instinktu. To platí pinou měrou o Capletovi, jehož dobrovolné deformace rytmické (na př. v jeho Mši nebo Tajemství růžence) právě přispívají k citlivosti posvátného zpěvu. André Caplet měl takový smysl pro vzlet a spád, že smysl tento, zajišfuje rovnováhu hudební kresby, tvoří duch rytmu, jenž odlučuje se víc a více od tohoto nešfastného metrického rozdělení, jemuž jest podrobena naše moderní hudba. Jeho pojetí volného rytmu podivuhodně se shodovalo s pojetím rytmu mnichů solesmeských ; jejich obnovení zpěvu řehořského zvláštní jeho notací hudebně oprávněnou mělo tedy jisté důvody, aby opětně ukázalo v něm vášnivého svého posluchače. Sním o zpěvu,« pravil Caplet nedlouho před tím, nežli odešel do'Solesmes, >o krásném zpěvu jednohlasém ... o zpěvu bez průvodu i bez takových čar, jehož rytmus by byl určen jedině textem ... a jest to text, který by bylo třeba dobře zvoliti ...« Pátraje po takovémto schematu krásy, jak by nebyl nahromadil André Caplet v Solesmes tolik neobyčejného pohnutí, že toliko smrt mu zabránila, že nemohl nám je svěřiti ? | ||||
|