|
| ||||
| ||||
|
Strana 44 C Y R I L Rok 1927 Dr. Trolda:
Ofakar Kamper : Fr. X. B r i x y. K dějinám českého baroka hudebního. Moimír U r b á n e k 1926. 8''. 124 -{- V[. str. Praha, Cena 15 Kč. (Dokončení.) jakými skladbami se tady v přítomné práci seznamujeme ? K zodpovědení této otázky volím systém poněkud jiný, postupuje od sl~ladeb nejmenších až k °velkým. Mám totiž kousky miniaturní, napsané s obrovskou lehkostí, je to jmenovitě velký počet Mariánských antifon, více méně hravých, z nichž si cení spisovatel jedno solové »Ave Regina-pro jeho mystické zabarvení. Většího rozsahu jsou arie a přečetná motetta, při nichž se uplatňuje někd,= forma da capová, někde kantátová (na př. »Buscinante forma«). Výraz se stupňuje přirozeně významem skladby a mohli bychom očekávati, že dostoupí svého vrchu v Tedeum, avšak i u těchto vítězí přirozený naturel skladatelův a podává nám jednou skladbu upřímně radostnou, svižnou, jinde zase jásavou s účinnou gradací, ale ne mohutnou. Touto vlastností se za to honosí Regina coeli Hándlovského stylu. Některé z těchto skladeb dosahují již značného rozsahu, tak že se do délky skorem rovnají znalým mším. Jsou to totiž ony mše, které spisovatel uvádí ve spojení s potřebou různých pražských kostelů, kde nebylo po ruce mnoho výkonných sil, a proto se obmezují na prostředky nejskromnější. Toto obmezení není ale jejich ceně nikterak na újmu, naopak dosahují hlubokého účinu svou opravdovou, vroucí zbožností a intimním kouzlem. K nim se druží četné litanie a nešpory menšího rozsahu. Litanie i nešpory jsou komponovány v »číslech;« tyto většinou ve sborových, ony ve sborových a solových, tedy po způsobu kantáty. Z litanií uvádí spisovatel pouze jedny loretánské do E-dur. Pozoruhodná na XVIII. století je v nich věta ve Fis dur. Jsou jako všecky lyricky pojaty, vynikají ale nad nimi gracií a něhou. Oproti tomu mají nešpory v jednotlivých číslech,« zpracující vždy jeden žalm, různou povahu, působíce zde slavnostně, onde mysticky. »Vesperae de Beata in B« řadí se k nejlepším pracím mistrovým, jsou vznešené a graciésní. »Vesperae solemnes in C. jsou oproti tomu zas piny síly a vzletu. Těmto skladbám pak stojí nejblíže velké mše, díla v pravém smyslu parádní, hýřící leskem a noblesou, piny originelních nápadů a právem označena za nejvýznamnější práce Brixyovy. Na rozdíl od malých mší jsou části velkých mší rozděleny na více statí; kdežto tedy v malé mši bývá Gloria jednodílné, rozpadá se při velké třeba na úvod, pak »Laudamus,« »Gratiasc -Domine Jesu,« »Qui tollis,« »Quoniam,« a »Cum Sancto Spiritu. ~< S rozložením Creda na více částí, potkáváme se sice také při malých mších : úvod »Incarnatus,« »Črucifixus,« »Et resurrexit,« z jiných samostatných vět velkých mší cituje spisovatel jen jedno =Qui sedes.« Jak je to ale s opakováním intonace »Gloria in excelsis Deo« a vCredo in unum Deum?« Jsou totiž mše s ní i bez ní, nejsou tyto starší? Mše Wentzeliovy (1699) a Jacobovy (1725) nezhudebňují intonace, Zelenkovy ano. Q tom bychom se byli rádi něčeho dočetli. — K samostatným větám ve velkých mších patří také »Dona « Spisovatel zmiňuje se o jednom toliko mimochodem, při melodice (str. 71), ale přece nám mohl říci, že Strahovská »Brixiana« obsahují jich 25 ve zvláštních partiturách. Z těch je patrno, jak neobyčejně bohat je Brixy ve fantasií, že ještě v posledních slovech mše, kde leckterý skladatel už se vyplýtval nápady, on, nevyčerpatelný, pře-kvapí posluchače pojednou kabinetním kouskem par excellence! Vedle toho jsou ona -Dona, pravou studnicí pro studium forem, každé má něco nového, je složeno obdivuhodnou finesou a vysoustruhováno do nejmenších detailů. Ve skladbách dosud uvedených odráží se individulita Brixyova nejostřeji. V menší míře to platí o dalších skladbách, jež svým zvláštním určením vyžadují si již předem určitého zabarvení. Jsou to jednak pastoralia, jednak funeralia. Vánoční doba, doba radostí, musí veselé, bezstarostné povaze Brixyově ležeti ovšem velmi blízko. Proto napsal pro ni velkou řadu skladeb všech druhů, arie, motetta, litanie, nešpory a mše Lidový živel tu vystupuje nejvíce do popředí. Tak tomu bylo již v nejstarší době, jen že nyní, snad přičiněním Reichenauerovým podle vzoru Domenica Sarriho, přicházejí do hudby ony rozložené, stále se opakující akordy, jež mají napodobovati hru na pastýřskou troubu. U Schlinga je nástroj ten přímo předepsán, Brixy dle něho zhusta upravuje houslový part. Skladby tyto došly velké obliby a něco z nich se udrželo až na naše doby. Vždyf mají vkus, gracii, ba i noblesu, při tom milý ton a srdečnost. Pro svou popularitu, našly hojně napodobitelů, jen že časem se úpině zvrhly až v banálnost. Protiklad k těmto dudlajícím a hudujícím andělíčkům Brixyovy musy jsou funeralia a quadragesimalia. Při »Requiem« a =Dies irae« musel zapřít svou individualitu, nebof | ||||
|