|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y ll 1 f_ Strana 45
líčí-li zde skutečně ponurou náladu, melancholii a resignaci, je to něco, co neleželo v jeho povaze. — O arii se rozepisuje spisovatel až nyní, tedy skorem na posledním místě, ačkoliv po mém názoru měla vlastně, jako nejjednoduší útvar církevní komposice, v postupu po-dání tvořiti východisko Zda-li rýmovaný text zhudebňuje nesymetricky či próse dovede dát výhled básnického útvaru, staví-li se periody zredukováním či prodloužením čtyrtaktu,• jak kadencuje, toho si spisovatel nepovšiml, čehož jest proto co litovati, že by tím byl zas získal pro analysi forem. Z oratorií známe jen částečně »Opus rettecticum«, jež patří mezi »quadragesimalia.e Následující stati o polyfonii a o instrumentaci, vlastně jen o nástrojích, byl bych talcé raději viděl, ovšem náležitě rozšířené, před rozborem skladeb a to ne-li z důvodů methodických, tak alespoň již proto, aby se po nich nemusel spisovatel zas vrátit ještě k jedné církevní formě, totiž k zpracování chorálu. Položil pojednání o těchto pracích na poslední místo, jednak pro jejich podHzený význam, jednak pro očividnou neslučitelnost tohoto genru s povahou Brixyovou. Jsme předchozími výklady také tak dalece zpraveni, že ono macešské zacházení s chorálem, ba snad i jistou aversi našeho skladatele k němu velmi dobře chápeme. Rovněž podružného významu jest hrstka zachovaných škladeb světských, humoristických to zpěvů a scen, v nichž nevidíme nic jiného než v dnešních komických výstupech, sloužících za sylvesfriády nebomasopustní operety. Pro tvůrčí činnost Brixyovu nepovědí nám nic podstatného. Ptáme-li se proto, v čem vlastně záleží styl našeho skladatele, musíme si odpověd shledati z různých míst, v předmětném spisu již anticipovaných Je to asi následující: Brixy navazuje na Schlinga jakožto tvůrce vzdušnějšího stylu po způsobu Gonelliho. Vyrůstá tedy z neapolské školy (str. 115). To se nám jeví u Brixyho již pa stránce harmonické ve větší bohatosti akordických spojů, (rozumím-li dobře, nebof bylo to v našem spisu odbyto 2 větami (str. 55 a 115), nevyžadovalo by to jednu kapitotu pro sebe? Proto také nevíme, je li onen sextakord na tonice před závěrem 1. notového příkladu na str. 67 originální či chybou tiskovou. Po stránce melodicko-rythmické jsou charakteristické ony rythmy tečkované, triolové, synkopované (str. 62, 66). Také si povšimněme takového rythmu v notovém příkladu na str. 62, pro nějž se vytvořil německý název »bockig«. Ve formě připisuje se Brixymu zásluha zavedení druhého thematu (str. 55), což má ten význam, že není více třeba, komponovati Kyrie 3dílné, se zvláštním středním dílem pro »Christe,« nýbrž lze zůstati při jediné větě, v níž obdrží slova eChriste eleison« nové, t. j. vedlejší thema. Tak se logická zásada starých polyfoniků : pro novou myšlenku, nové thema a nikdy totéž thema pro různé myšlenky, i v homofonii uplatnila. Instrumentální doprovod byl Brixym obohacen ve dvojím směru, jednak rozšířením orkestru (str. 101), jednak v jeho osamostatnění. Toho dociluje pravými kaskádami houslových figurací (str. 61 a násl.), účelným užíváním flaut resp. hobojí a moudrou ekonomií v užívání žestů, jimiž ve vhodných oka-mžicích nasazuje skladbě zářivé světlo. Zvukově to znamená proti starší skladbě sice minus ale esteticky vzato je to velké plus, nebof touto pestrostí skladba neobyčejně získá. Starší skladba působila jen mohutně, Brixy vytvořil ale dílo hudební gracie (str. 114). Se stanoviska hudebního je tedy jeho dílo vysoce umělecké, ovšem na účet stránky ethické : v té jásající životní radosti, tak krásně zhudebněné, zůstává textová stránka se svým nositelem, sborem, úpině v pozadí (str. 61). Tak tedy Brixy na jedné straně sice přerůstá přes Neapolitány, na druhé straně nedovede se shostiti všech slabostí této školy. Pádem školy neapolitánské padá proto i jeho dílo a s ním díla všech jeho nadšených napodobitelů, těchto tím spíše, nebof scházela jim jeho genialita. Spisovatel se domnívá, že dramatičnost hudby Mozartovy způsobila zapo- menutí na Brixyho. Nejsem toho názoru, nebof v církevní hudbě je Mozart více Neapoli- tánem než dramatikem. Ale cítění lidu se změnilo: po francouzské revoluci přišly války napoleonské a když vše pro nás více méně Mastně skončilo, chce mít lidstvo pokoj. Starý tas a hravost sklonku XVIII. století už se nevrátí, ti bezstarostní lidé netušili, co ve spo- lečenském řádu může nastat — a nastalo! Po tomto strachu upadá lidstvo v jakousi duševní lethargii, Vitásek a Mašek koření v té době, a pomalu si vykouzluje nový obraz o štěstí života, romantismus. Fiihrer a Horák jsou jim prodchnuti a ti Brixyho vytlačili. Po 150 let zůstala činnost Brixyova v literatuře nepovšimnuta,') to je vážná výtka naší V r. 1860 napsal Zvonař v aDaliborue (seš. 14. str. 107 a násl.) »Slovo o mších Fr. Brixiho vůbec jeho postních zvlášf,< dr. HniIička pojal jej do svých »Hudebních portrétů" (Praha, Borový 1922). | ||||
|