|
| ||||
| ||||
|
Straan 48 Č V R I L Rok 1927
3. Svěcení popela. Symbolism tohoto obřadu jest také výrazný i populární. jako onen svěcení hromničných svící ; ale způsob obřadu je zcela rozdílný- Smutek a pokání v něm převládají a jejich výraz tím více se zdůrazňuje, čím více předcházející dny jsou ve světě vyznačovány důkazy nezřízených radostí, jež nás příliš často upomínají na orgie saturnalií. Není tedy neužitečno připomenouti křestanům vážnost života obřadem přiléhajícím k tomuto konci. Vkládání popela, které dnes se koná jen jednou v roce, ve středu před první nedělí postní, bylo dříve opakováno při jiných příležitostech. Jest vypůjčeno z obřadu kajícníků, kteří toho dne se odívali v žíně, posypávali se popelem a počínali přísné pokání, jež se mělo skončiti až na Zelený čtvrtek. Tento zvyk, posýpat se popelem, znakem smutku, bolesti, lítosti, má ráz všeobecný. Židé, od nichž bezpochyby si křesfané tento zvyk vypůjčili, činili pokání in cilicio et cinere, v žíních a popeli. Ale jeden učenec rád připomíná též verš Virgilův : Caniciem immundo perfusam pulvere turpans ... Caniciem immundo deformat pulvere .. . A znalci řečtiny jdou až k Homérovi a Euripidovi hledati stopy tohoto zvyku užívaného ve všech věcích a u všech národů k vyjádření bolesti a lítosti. Tento obřad nemůže tedy býti lépe umístěn než na počátek čtyřicetidenního postu. Modlitby, antifony a odpovědi mluví nám než o pokání, lítosti, pokoření. Třeba všimnouti si zvláště druhé modlitby, jež nám připomíná, že jsme jen popel a prach a že vyšedše z prachu, v prach se zas vrátíme. To jsou slova, jež nám opakuje kněz vkládaje nám popel na čelo: »Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!- Toto uvažování o smrti nabylo dnes přednosti před ostatním, ale nesmí nám dáti zapomenouti rozličná naučení, jež nám dává Církev v tomto initium jejunii. Jest třeba zopakovati zde, co jsme napsali minulého roku na tomto místě o naučeních čtyřicetidenního postu. Tento obřad jest jen jejich souhrnem a poslední modlitba vyprošuje pomoc Boží pro křesfanské vojíny, kteří jsou odhodláni se podrobiti přísnému cvičení čtyřicetidenního postu. Uvidíme příštího měsíce pohnutky pro svěcení ratolestí. Řekněme nyní jen, že naší první povinností jest býti přítomnu přj těchto obřadech. Jestljže je Církev obklopuje takovou slávou, přikládá jim jistě velikou důležitost. A budeme-li jim přítomni se srdcem vpravdě křesfanským, poznáme, že Bůh těmito hmotnými věcmi nás chce vychovávati pro sebe. Světlo svící nám připomíná, že Kristus jest světlem světa a že musí osvětlovati naši duši a vésti ji temnotami, jež nás obklopují. Popel nám mluví o nutnosti pokání a poníženosti našeho původu. Myšlenka na smrt je spásná pro křesfana. Vtlačuje nám hluboko pravdu, že jsme v rukou Božích a že se nesmíme přimknouti k tomuto světu. Nejlepší okamžik k rozjímání o těch věcech na počátku čtyřicetidenního postu ') Dr. Cyrill Sychra: Frant. Picka (o hudbě církevní). Ve světské hudbě Picka hlavně svými písněmi a sbory dopracoval se úspěchů. Jeho ptsne — v té formě s Horníkem si stáli asi nejblíže -- jsou přechodem mezi starší naší písní (romantickou) a písní novou. Ve sborech, které mají podivuhodný zvuk a tak lehce se zpívají, dává mnoho nového; je zvlášf Mastným v podání impressí (»Kvěi lotosu« je podobná delikátní věc). jakmile však Picka přijde ve styk s divadlem (af jako dirigent, af jako skladatel), nemá liž tolik úspěchu. =Malíř Rainer nevynikl rozhodně. je to všechno dost zvláštní; přece měl Picka i talent i vůli (a tu jak silnou !). To je ale jisto, že vyvinul se nejlíp jako církevní skladatel. V této hudbě byl docela svůj, zde uchvacoval novými vynálezy, zde má o hudbu zásluhy největší. Snad umělecká jeho vloha nebyla ve shodě s jeho životem zevnějším, i s jeho názory naň; fakt je, že ještě mlád začal často vážnému E) Těm, kteří by si přáli podrobného historického poučení o těchto obřadech, doporučujeme naši již citovanou studii Peregrinatio Silviae a části našeho DDictionnaire d'archéologie chrétienne et de liturgie« při slovech Cendres a Cierges. | ||||
|