|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R 1 L Strana 49
prostředí duchovní hudby se vyhýbat. Plně se jí nevěnoval nikdy, třebas dostal radu dobrou, aby jen té hudbě se obětoval, a výstrahu, že u divadla mu »štěstí nekvete« (Dr. Zd. Nejedlý : Dějiny české hudby str. 252.) Neuvěřil a neposlechl jistě jen k svému neprospěchu. Lze tedy Pich v první řadě podle jeho církevních děl hodnotit. Jisto je, že Picka v církevní hudbě nevydal všechno, co mohl, když ji zanedbával. Ale i to, co zůstalo, je čestný kus práce, který Pickovi vtiskuje kvalifikaci velkého člověka. O důkaz chci se v této věci pokusit. Vyznání. Na Pickovi zvlášf to se mi hned zalíbilo, že v začátku své práce komposiční snažil -se mít jasno v otázce podstaty pravé církevní hudby. Doba kolem roku 1890, kdy chystal se vystoupit, byla pro naši církevní hudbu vysoce významnou; v ní naši církevní skladatelé zrovna předstihovali se svými produkty, z ní právě nám vycházejí naše největší církevní díla. Stecker vydává svou mši »solemnis,« pak J. Foerster svou »Jubilaei solemnis,a mladý Tregler vystupuje se mší téhož jména. Vesměs jsou to radostné, leckdy až překvapující události. V té době Picka přijde, aby nejprve s 1 o v e m své stanovisko nám vyložil. V »Daliboru (roč. XVIII.—XX.) má delší článek »0 nynějším stavu církevní hudby vůbec a v Praze, zvlášf.a Pro interpreta jeho děl duchovních nemůže být vděčnějšího materiálu než ten, který tu Picka podává. Nemohu se proto vylrrrouti tomu, abych tu hlavních jeho myšlenek ne-vybral. Picka hezky logicky se tu s věcí vypořádal. Vyrovnává se nejdřív s hudbou úpadku, vyzdvihuje lidi i tu zasloužilé, probírá reformu, kritisuje ji bezohledně a na konec staví nový ideál církevní hudby na principu naprosté volnosti. O úpadku usuzuje: »Pokud církevní komposici i provádění její věnovali se umělci opravdoví (mluví o době Bach-Haendlově) nebylo lze zajisté ničeho vytknouti. To ale nebylo pravidlem, nýbr7 pouze výminkou. Úpině převládala šablona, zevnějšek, blýskavé pozlátko, které bylo po chuti obecenstvu, ale i tehdejšímu kněžstvu, jež přece vždy samo určovalo směr, jakým mu bylo libo ... Pře-rozeno, že tento smutný stav církevní hudby nemohl trvati déle.« Zajímavo, jak Picka líčí Bacha a Haendla. » Bach, skromný kantor lipského kostela sv. Tomášského, žil celkem uzavřeně zevnějšímu světu. Povaha jeho prodchnutá vroucím citem náboženským, působila nejvíce na směr mohutného genia jeho. Jako protestant věnoval se ovšem v prvé řadě umění svojí církve; proto také ze mší jeho jediná »Die hohe Messe« určena je pro katolickou liturgii. Je to dílo monumentální. Současník Bachův Haendel, jenž po celý život pohyboval se v kruzích nejskvělejších, pěstoval arci přepych jak v životě tak v umění. Jeho význam tkví hlavně v oratoriu, které Jistě správně vzpomíná jako dobrých lidí z té doby našich: Černohorského, Segera a Brixiho. Povahu reformní hudby německé —říká jí docela správně »reakce- - takto vyličuje: »Jeví-li se v hudbě světské vzletná melodie, nesmí v církevní hudbě býti po ní ani stopy; libuje-li si prvá v rozmanitosti harmonie, musí v druhé panovati nesnesitelně fadessa školáckého opisování trojzvuků. Jedním slovem: je-li ostatní hudba uměním, hudba církevní jím býti přestává.« »Objevila se spousta nových skladatelů. A jak by ne! Ku spojování hlavních trojzvuků, jich převratů a nanejvýše ještě dominantního čtyřzvuku nebylo věru třeba obzvláštní hudební vyspělosti. Motivy brány jednoduše z římského chorálu.« Duší celého hnutí reformního (reakčního) je mu Witt; činí ho zodpovědným za to, že skladby reformní byly invence zvlášf chudé; to proto, že Wittovi byl »pravou a jedinou hudbou gregoriánský chorál a skladby Palestrinovy a jeho současníků. Proto při novějších skladbách uznával »církevnost< jejich jen tehdy, byly-li psány v duchu Palestrinově.a s) r) Dalibor roč. XVIII. str. 63. Dalibor roč. XIX. str. 77. a~ ibidem str. 58. | ||||
|