|
| ||||
| ||||
|
Rok 1927 C Y R I L Strana 75
lectou, čtením z Exodu na způsob epištoly, odpovědmi zasluhujícími graduale a konečně se čtením Evangelia, jímž konči př rozeně první část mše svaté. Na této první části pozná váme. že čtení z Exodu se vztahuje k dnešnímu svátku jen zmínkou o 70 palmách pouště. Hosannah na začátku je vzato ze sv. Jana a ne ze sv. Matouše; odpovědi, jež patří k nej krásnějším ze sbírek gregoriánských. se vztahují velmi všeobecně k utrpení Páně. Druhá část obřadů, jež obsahuje svěcení a rozdávání ratolestí, se skládá z úvodní modlitby, préface, šesti modliteb, dvou antifon při rozdávání a modlitby poslední. Préface, která následuje před Sanctus jako při mši sv., zvýšuje slavnost a rozlišuje obřady od svěcení tiromniček a popelce. Modlitby a žehrání ratolestí zaujímají místo modliteb kánonu a měli bychom tedy v této formě missa sicca nebo »suchou mšic se všemi jejími částmi Nemůžeme se bohužel pouštěti do výkladu těchto formulí, poněvadž by nás zavedl trochu daleko. Spolcojíme se tím, řekneme-li, že préface je chvalozpěv svatých, kteří chválí v nebi s anděly jediného Syna, jako lidé jej opěvují při vstupu do Jerusaléma Modlitby by zaslou ily, aby o nich bylo rozjímáno, nebot jsou lekcí křestanského symbolismu. Ratolesti olivové nám připomínají holubici, vracející se do archy se znamením naděje a pokoje; představují také olej duchovního pomazání, totiž milosti, která se rozšiřuje po světě pro naši spásu ; palmy nám z,. ěstují vítězství, jehož dobyl Kristus nad dáblem. Konečně nás také poučují, že věřící nesmí býti dřevem mrtvým, ale žíti a růsti jako větve stromů. Olivy a palmy obohacené nadpřirozeným požehnáním jsou uschovávány věřícími jako znamení božské octirany. Velká poučení nám d,~vají tyto bohaté obřady. Třetí část obsahuje průvod, který připom ná onen jerusalémský, jejž jsme již popsali. Antifony, jež se zpívají při průvodu, o nicriž již také byla učiněna zmínka, patří mezi naše nejkrásnější liturgické zpěvy Délkou i také jakostí melodie jsou velmi zvl-ištní a vvhýbají se vyšlapaným cestám. Poznáváme, že podstata je vypůjčena z textu sv. Matouše jenž se čte přede mší svatou. Liturgie, jak se často děje, volně vykládá text evangelia, na příklad ve slovech, jimiž lid nadšené zdraví Messiáše: »To jest ten, který musí přijíti, aby spasil svůj lid; jest naší spásou a vykoupením Israele. Necht jest velký ten, jehož hleda í Trůny a Vlády! Neboj se, dcero Sionská; hle, tvůj Král přichází k tobě, sedě na oslátku, jak bylo psáno. Bud zdráv, ó králi, stvořiteli světa, jenž jsi přišel nás vykoupiti!, Když se průvod vrací zvenčí ke dveřím chrámovým, nalezne je zavřené. Rozvine se dialog mezi dvěma chóry. Zpěváci uvnitř zpívají sloky hymnu a zvenčí chór přejímá refrén. Tento slavný zpěv byl složen v IX. století orleánským biskupem Théodulfem, jenž byl vězněn v Arigens na rozkaz Ludvíka Dobrotivého. To je nový příklad. jak si Církev římská často vypůjčila z liturgie gallikánské. Tato malá báseň, perla latinské hvmnologie. jako antifony celéi,o obřadu jest hymnem na slávu Krista Krále a Vykupitele, syna Davidova, krále piného milosti a milosrdenství. Ke konci tohoto zpěvu podjahen klepe držadlem kříže na dveře, jež se otvírají před Kristem, jako se otvíraly brány Jerusaléma před Spasitelem. Někde se zpívá žalm XXI[I , který je žalmem Nanebevstoupení, aby nám připomněl, že Kristus vstoupil do města Jerusaléma a že otevřel nebeské brány všem svým učedníkům. Mše sv., která následuje po průvodu, již se vůbec nezmiňuje o slavném vjezdu Ježíšově; jest již zcela věnována vzpomínce na Umučení. Rímská Dšiaceg konala se nejdříve u svatého Jana Lateránského Ale nyní byla přeložena k sv. Petru bez újmy práv archibasiliky, jak upozorňuje Dom. Guéranger. Kdybychom ke konci této úvahy hledali důvody, proč Církev obklopila svěcení ratolestí mnohem větší slávou než žehnání svící a poper, shledali bychom, že chce shromáž diti věřící, kteří nesou ratolesti olivové — symbol pokoje — a palmové — symbol vítězství —kolem triumfu Ježíše Vykupitele. Jest to činem víry v jeho poslání Spasitele, syna Davidova a Otce toho i krále Israelského• — Zároveň dává Církev na počátku : vatého týdne pravý smysl všem obřadům, které se budou konati. Církev nečeká, že budeme přítomni tomuto dramatu, jehož prvním aktem byl triumfální vjezd Ježíšův do Jerusaléma a který se skončí s drtivou rychlostí v šesti posledních dnech — jako prostí diváci více či méně zaujatí. My, dobrovolní, zbožní poutníci jsme zvání, abychom následovali Spasitele na jeho cestě a kráčeli za ním s jeho učedníky a zástupem, jenž ho doprovázel, až na horu Kalvárii, kde naposled vydechl_ Nepřestáváme tvrditi, že velikým úkolem liturgie je právě vytvářiti jednotu s naším Spasitelem při všech událostech jeho posledních dní, v jeho zkouškách. umučení smrti a jeho zmrtvýchvstání. ') 1) Dom. CI. de Vert v >Exeplicatiori des cérémonies de 1'église, 1720, svaz. II., str. 378 pečlivě vyzdvihl liturgické zvyky dnešní u rúzných církví. | ||||
|