|
| ||||
| ||||
|
1928 CYRIL
k Efeským a Plinius mladší, místodržitel v Bythinii v listě císaři Trajanovi — uvádějí, že se křesfané scházejí v určité dnv ráno před východem slunce a zpívají chvalozpěvy na Krista Krále. První křesfané pěstovali zpěv církevní s velkou zálibou a svědomitostí. Zpěv bohoslužebný povznášel mysl jejich k nebi, v srdcích jejich budil nejvznešenější city naděje a lásky, posiloval je a doprovázel je na cestě do katakoirb, cirkusu, arén a na popraviště. 0 zpěv bohoslužebný starali se velicí papežové prvních století, slavní otcové církve východní i západní. Nelze mi uvésti zde v=echna svědectví o tom, na jaký stupeň dokonalosti a působivosti povznesla církev bohoslužebný zpěv v prvních stoletích. Uvádím toliko svědectví jedno, ale soudce jistě nejpovolanějšího sv Augustina. Vyznává o tehdejším zpěvu církevním ve svých vyznáních toto svědectví: ,Bože. jak velice jsem plakal v písních a zpěvech tvých, mocně jsa pohnut hlasy církve tvé, sladce pějící! Ony hlasy řinuly se v uši mé a vtékala pravda do srdce mého ; i vzňal se pocit zbožnosti a tekly slze radosti a dobře mi bylo s nimi.Q Bohoslužebný zpěv provázel život církve i v pozdějších stoletích a bral velikou účast na jeho povznesení a posílení. Víme to z vlastních náboženských dějin století třináctého až šestnáctého. S úpadkem církevního zpěvu ruku v ruce kráčel i úpadek náboženského života. Láska a nadšení pro zpěv vždycky zušlechfuje lidské srdce. Ušlechtilé srdce není schopno hned tak špatnosti. Kde tedy není lásky ke zpěvu, tam srdce snadno poklesá. Nejmohutnější reformu církevního života na sněmu tridentském prováděnou, provázejí zároveň energické zákroky ve prospěch církevního zpěvu, jako mocného činitele v mravním životě křesfanově. Církev si byla vždycky vědoma ohromného významu zpěvu bohoslužebného a proto ve všech dobách podnikla všechno, aby jej udržela, aby jej zachovala jako čistý zdroj lásky k Bohu a radosti, potěšujíc ísrdce lidské. Poslední zákroky autoritativní se strany církve pro-vedl papež Pius X. a sice svým slavným Motu proprio z r. 1903. V tomto Motu proprio shrnul velekněz římský nejdůležitější předpisy o církevním zpěvu v zákoník, který má býti směrodatným všem těm, jichž jest úkolem starati se o posvátný zpěv a hudbu. Naše Cyrilské jednoty a přirozeně tedy i celé cyrilské hnutí na sebe vzaly vznešený úkol pěstovati v chrámech důstojný církevní zpěv. Tuto povinost nesmějí naše jednoty ztráceti se svého zřetele ani v dnešní době. Právě v dnešní době nadšený zpěv bohoslužebný by mohl mnoho dobrého vykonat, mnohé zušlechtiti a mnohé zpět do chrámů přivolati. Nedbejme toho všeobecného úpadku idealismu a lásky k ušlechtilým věcem, burcujme lásku ke zpěvu a budeme viděti, že naše snahy a oběti nevyjdou přece nadarmo, že se v tom neb onom srdci ujmou. Nic není pod sluncem nového, ani dnešní náboženské zlhostejnění není něčím, co už by zde nebylo bývalo; byly doby snad ještě horší a přece vždy po takové vině odpadu se zase vrátila vina vroucí touhy srdce lidského po Bohu — touhy jemu sloužiti a chválu vzdávati. Ale musíme ovšem burcovati ospalá srdce lidská, poskytovati jim příležitost k návratu, zaujmouti je něčím krásným, co je konečně oživí, a takovým výborným prostředkem je c í r k e v n í zpěv. (Pokračování příště) Otto Albert Tichý (Lausanne) Alexandr Guilmanf a jeho škola. CDP odivuhodná země ta Francie! Když do ni přijdeš, uráží tě tam skoro vše : mamonářlP, ství, mravní nevázanost, obecná lehkomyslnost, národní šovinism, nenávíst k cizincům, které házejí všecky do jednoho koše, af to jsou spojenci nebo ne. A přece intelektuální kolbiště světové jest nejčetněji zastoupeno Francií. Přes všecku hamižnou politiku soudobé vládv, přes řádění zednářských lóží proti svobodnému školství, katolická myšlenka stkví se ve Francii ve světle čím dál tím ryzejším a intensivnějším. Duchovní bilance národní jest pravým opakem toho, co viděti zevně. Něco právě tak paradoxního ]ze pozorovati ve francouzské hudbě. Ač na počátku XIX. století byla francouzská hudba ubohou popelkou, mohouc se representovati jedi- | ||||
|