|
| ||||
| ||||
|
4 C Y R i L 1928
ným Hektorem Berliozem, dnes mistrové jako Franck, d'Indy, Fauré a Debussy uvádějí Francii na první místo v hudební hierarchii. Jaká toho jest asi příčina? Francouzský smysl pro tradici. Zatím co Němci pomatení berlínským velikášstvím nahrazují ušlechtilý odkaz Beethovenův ledovým paganismem Richarda Strausse a brimboriy hudebních futuristů, tradicio nelní Francouzi sbírají pietně skvosty pohřbené pod kolosálními výtvory moderních bar-barů a vyvozují z nich principy, jež jediné mohou dáti sóudobé hudbě pravý směr, stavěce ji na základ zdravého smyslu a úměrnosti. Německý hudební protestantismus šel až tak daleko, že zapřel nejsvéráznější velikánv národní. Tak na příklad varhanní tradice Bachova jako by úpině z Němec vymizela. Ne že by se tam už Bach nehrál, ale němečtí varhanáři vzali si do hlavy šílenou myšlenku napodobiti orchestr, a jest provázena nesko- od té doby jak něme- nalou vyrovnaností, tr- cké varhanářství tak váním, stálostí tónu a varhanictví se stalo o- vytváří v hudbě oblast bětí této modernistické zcela zvláštní a jedi- rakoviny. nečnou. Kdož milují jest zajímavo, co o varhany, milují ztrnu- tom píše Henri Mu- lost jejich zvuku. Kdy let ve své brožurce by jejich tón nebyl ,Zhoubné a protinábo ztrnulý, nebyly by to ženské tendence v mo- už varhany. derním varhanářství« v { -' Varhan ri omína í (vyšlo ve vydavatelství timbre jistých nástrojů, »Scholy cantorume v ale nenapodobí ho. To Paříži) :není jejich úlohou, mo- >Velmi se podobá, houf docíliti lepších ú- že varhany byly vynale činků. Dostačí samy so zeny z potřeby napo- bě, neb jsou tak bohaty dobiti dechové nástroje jako nejbohatší orchestr mechanickými pomůc- Orchestr jest obraz, kami, aby se ušetřilo -varhany vitraj. Var- lidského dechu. Vý- hanní timbry, vyznaču- sledek byl dosti uspo- jící se velebným ú- kojiv ale vynálezce če- chvatným klidem, pro- kalo nemilé překva- sycují ovzduší našich pení : zvuk ten byl ne- kathedrál právě tak, hybný, ztrnulÝ• jako se snaží na věřící Tato ztrnulost var- usebrání živými a přece hanního zvuku jest sa- něžnými světly našich mou jeho podstatou, vitrajů. Tak jako vitraj mají varhany své barvy. Možno říci, že zvuky varhanní flétny jsou modré, jazýčkových píšfal rudé, piných her žluté, kornetů fialové, gamb zelené. Tak jako ve vitraji všecky ty barvy jsou ztrnulé. Tato ztrnulost ani dost málo nejsouc na závadu, jest právě základem veškeré krásy varhanní hry. Kdyby jí nebylo, bylo by ji třeba vynalézti. Napodobiti nástroje, byf sebe dokonaleji, naprosto nedostačuje k napodobení orchestru. I kdvby se podařilo úpině zdolati ztrnulost varhanního zvuku, zbývalo by ještě vyhráti, co jest v partituře, a na to by bylo potřebí 20 ruk a 20 manuálů. Na dynamické odstíny bylo by potřebí 20 žalusií a ještě by to byly jen odstíny mechanické. Zbytečno mluviti o změnách timbru v jednom a témže nástroji a o změnách intensity.« O udržení se zdravé varhanické tradice ve Francii největší zásluhu má Alexandr Guilmant. Jeho učitel J. N. Lemmens, profesor bruselské konservatoře, byl žákem P. A. Hesse který opět studoval u jednoho ze synů Bachových. Tím jest tedy udržena posloupnost od otce novodobé varhanní hry, nesmrtelného kantora lipského. Ač Alexandr Guilmant byl nejstarší ze zakladatelů pařížské Scholy cantorum, umínil jsem si promluviti o něm v této revui až naposled. Jeho úkol vychovati zdatné. liturgie dbalé varhaníky, by] zajisté méně důležit než universální dílo Karla Bordesa nebo skladatelská škola Vincenta d' Indyho. Přece však nelze říci, že by poslání Alexandra Guilmanta | ||||
|