|
| ||||
| ||||
|
1628 C Y R I L 9
R. Budělovská Vliv liturgie na praktický život katolíka. (Několik myšlenek pro Cyrilisty.) několik roků před světovou válkou založil ve Francii prof. Josef Lotte »List katolických universitních profesorů«. Kolem něho seskupilo se v brzku několik výtečných spolu pracovníků, mezi nimi i několik konvertitů. Všichni byli proniknuti hlubokou láskou ke katolické liturgii a vzali si za úkol »zlepšovati vkus křesf3nského života«, totiž zcela pro-niknouti živót křesfana vědomím přítomnosti Toho. jenž ve mši sv. a sv. přijímání chce přebývati s každým z nás. Jedním z nejlepších spolupravovníků prof. Lotteho byl Filip Gounard. Příspěvky jeho, které uveřejňoval pod pseudonymem Claude Lefilleul, byly vydány souborně r. 1918. Pro-zrazují energickou, půvabnou duši, toužící po pokorném poznání sama sebe a po očistě. Pocházel z rodiny praktických katolíků, ale v dětství neprojevoval zvláštní zbožnosti. V době dospívání prodělal přechodnou krisi víry a po tomto náporu jeho náboženské uvědomění se značně prohloubilo. Jeho vnitřní život upíral se stále důvěrněji k životu liturgickému a objevoval vždy lépe bohatství ukryté v střízlivých formulkách římského missálu. Nabyl přesvědčení, že nic nepomůže tolik vniknouti do krás liturgických úkonů, jako přímé sledování kněžských modliteb z latinského missálu. Některá místa textu vzbuzovala v něm neíhlubší doj: tí, jehož je schopna lidská duše, jak sám doznává: Deus qui humanae substantiae dignitatem mirabiliter condidisti et mirabilius reformasti ... Per ipsum, et cum ipso, et in ipso. Texty liturgické dávaly mu látku k dlouhým meditacím a ovocem jejich byly obdivuhodné stati v Lotteově časopise. Pod názvem »Nedělní úvahy« uveřejnil v prosinci 1912 pozoruhodné výklady k mešním prefacím. Jeho články nadchly velmi mnoho intelligentních čtenářů, aby i sami se pokusili sletovati duchovní bohatství liturgických textů a tak posílili svůj duchovní život. Filip Gounard se přihlásil jako velmi dobrý pracovník na obnově katolické literatury a apoštol liturgie. Bohužel, jen začal — zasažen granátem zemřel pod hradbami Verdunu r. 1916. Několik měsíců před tím — 3. dubna 1915 byl slavnostně pohřben na Iserské frontě námořní poručík Petr Duponey. Listy, které psal své ženě od začátku války. zjevují nám, jakou byl křestansky statečnou duší. A hlavním pramenem, z něhož živil svůj skvělý, bohatý vnitřní život, byla katolická liturgie. Nenajdeme ovšem v jeho dopisech dlouhé stati o brevíři a textech římského missálu, ale za to velmi četné narážky na liturgii, jež dávají tušiti, jak pilně se jí obíral v posledních letech svého života. Verš preface: Gratias agamus Domino Deo nostro a chvalozpěv Te Deum laudamus zdá se, že byly základem jeho křestanského manželství. »Jak jest výborné,« psal své ženě, »že naše srdce se setkávají a slučují v této chvále Boha, dobrého Boha — Ochránce našeho manželství ... Tajemstvím života je žíti v chválení Boha, ve vyznávání jeho Prozřetelnosti, i když její cesty se vymykají lidskému rozumu.« Narození jeho dítěte mu připadalo jako nové štěstí ve třech«, nebof píše: »Nyní rozumím, že narození dítěte jest jen rozvitím štěstí a chvály!« Události mohou zlomiti jeho radostnou naději, ale nemohou umlčeti jeho jásavý chvalozpěv. Když jeho oddíl byl v bitvě zdecimován, bylo mu rozkázáno, aby se odebral za frontu. Těšil se, že navštíví svou rodinu. Ale nový rozkaz vrátil jej do zákopů. Píše svojí ženě: »Nemusím ti opakovati, jak jsem s tebou procítil tento klam shledání, jež zazářilo na okamžik před našimi zraky! ... Ale af je, jak se Bohu líbí; když jsme od něho při-jali tolik věcí dobrých, umějme Ho chváliti i tehdy, když jeho otcovské srdce z vyššího důvodu, jejž nechápe náš rozum, nám odepřelo tyto radosti ...« Celý jeho život byl sjednocen, byl přímo připjat ke mši svaté. Af byl kdekoliv dle možnosti vždy byl přítomen i posluhoval' při mši svaté. Velmi rád čítal a opakoval slova Žalmů a knihy Moudrosti. Miloval je tolik, že se chtěl pokusiti je vydati svým nákladem ve velmi krásné úpravě. Psal: »Vím, že toto vydání nás zničí. Ale af, bude to mé životní dílo! Vložím v ně celou duši, všechnu vroucnost a všechno své umění!« Na všechny církevní svátky se nesmírně těšil, zvláště na velikonoce, slavnost všech slavností. Roku 1915 se připravoval naposled. Na Bílou sobotu zbloudilá koule jej trefila přímo do čela. Odešel zpívati Alleluja do nebe. | ||||
|