|
| ||||
| ||||
|
98 C Y R I L 1929
Toto krásné, u nás málo známé vydání chorálu vatikánského bylo vydáno společností Désclée v belgickém Tournay. Zanedlouho hodili naši hrstku, divisi z Tyrol do Přímoří. »Na krasské planině v tom moři skal na drahou svoji vlast jsem vzpomínal.Q Aby se mi lépe snívalo, míval jsem svůj tlumok s onou kořistí za podušku. Kamení kolkolem tlačilo, jalovec voněl, ale píchal Hrůzy ofensiv, smrt nejlepších druhů mladých, oplakávaných rodiči, i otců, očekávaných doma něžnými dětmi, kratičká návštěva vlasti: vše se mihá jako kaleidosltop, měnící nepatrným otřesem svou tvářnost lesklé radosti a zoufalé žalosti. Zvláště překrásný obrázek se mi zjevil, když v poslední den roku 1916 jsem se vracel z Terstu mezi kamení na frontě. Městečko Prosek bylo na hranici mezi světem a válečným pylem. Vešel jsem do otevřeného kostelíka téměř opuštěné osady. Hle! Na postranním oltáři něžný Betlém, ozářený purpurovým světlem lampičky. Ani v temnu v<ílky nepřistává zářiti Slunce. Církev se k němu stále obrací. Bylo mým štěstím, že jsem s úsměvem Jezu-látka odešel do pustých dolin, na březích Soči. Poslali -nne zanedlouho do zápolí k oddechu, cvičiti přicházející posily. V malé slovinské vesničce Petrinji, těšívali jsme se na nedělní služby Boží, na něž jsme vodívali vojáky. Po několik neděl hrával jsem na malé varhany a těšil sebe i jiné českou písní. Však už jaro přilétlo až do údolí přímořských, v terstských zahradách kvetly oranžovníky, slunečko jako omládlé koupalo se v stříbrném moři a my znenadání byli posláni domů, do vlasti. Tam ještě bouřil severák zimy i pustoty národní, a když jsme se o Bílé sobotě vraceli z kostela ze slavnosti vzkříšení, byl celý kraj kolem skutečně zavát sněhem jako o vánocích. Těžko se loučí ptáče s rodným hnízdem, žene-]i je bouře od něho, i já musel znova do pole. Slavnost Božího Těla v starobvlém kostelíku, založeném od slavného Smila Flašky z Pardubic a na Rychmburku byla posledním s Bohem před odchodem na italskou frontu. Zavezli nás nejprve do zálohy k Ljubelskému průsmyku v severozápadní Krajině. Bylo nám krásně mezi Slovinci. Mnoho se učili od nás Cechů, nebof tam na sklonku 19. století přišlo mezi lid hojně českých kněží a hudebníků. Ti tam zanesli i símě cyrilské myšlenky, jejímž vynikajícím představitelem byl Antonín Foerster, bratr Josefa Foerstera st. a A. Nedvěd. To jsme poznali i v městečku Tržiči, když jsme s přítelem F Michálkem, virtuosem varhan o nedělích v kostele účinkovali Pěkné varhany, dobrý zpěv lidový, přesný zpěv liturgický na zapadlém městečku v horách mohlo by leckteré naše velké město, mnohý pražský kůr záviděti. Vzpomínky stále nás obletující provázely nás opět po kamenitých pláních ve stínu vrchů Hermady, střežících Terst se starobylou katedrálou nad městem a basilikou svatého Antonína u přístavu. Tam lodi nečinně kotvily u města, jakoby moře mrtvé bylo. Ale viny válečné lítice stále zvedalv kecábky neznámých lidí-vojínů z hlubin do hlubin a když se naposled vzduly, uchvátily je a zanesly až k řece Piavě. Po spěšné pouti přes opuštěnou Lombardii, přes 3 řeky zastavili jsme se v městečku San Dona a zakopali se do silničních svahů při řece. Ve volné chvíli zaběhl jsem do města vybitého a mrtvého- Prohlížeje dokořán ote-vřené příbytky, viděl jsem v mysli poslední chvíle těch, kteří je museli narychlo opouštěti. Zašel jsem i do rozbořené nemocnice. V pokojíku duchovního správce ústavu jsem spatřil knihovnu, a tam — div divů, našel jsem 2. díl Liber usualis, vatikánské vydání chorálních nešpor, téhož belgického vydání. Jak jsem mohl tušiti, že ze dvou protivných konců válečného pole si odnesu nejkrásnější kořist, poklad gregorianského chorálu. Aby se však zřejměji zjevil Anděl myšlenky cyrilské, zavedl mne na den sv. Cecilie (r. 1917) dříve než slunečko zulíbalo osiřelé růže ve zničené zahrádce za naším ležením, do komnaty polozříceného domu. Tam na pianinu hrál jsem iiěkolik marianských písní a připojil Kde domov můj Snad jej slyšeli v jitřním tichu naši legionáři 35. pluku na italském břehu? Já jich už iierividěl, protože nazítří odvezl mne, stíženého malarií, zdravotní oddíl do polní nemocnice. Na frontu jsem se více nevrátil. Dějiny kráčely mimo kroky mílovými. V září 1918 přišel jsem opět k svému velitelství ve Styrsku. Náš plukovní farář, (vdp. F. Hořejší, nyní v Chelč.cích) přinesl z Čech kroužku českých důstojníků tajemné, ale přímo prorocké zvěsti o blízké budoucnosti. Získal je od vlasteneckého poslance Krojhera. A vskutku již 2. listopadu (v neděli) mohl sloužiti slavnou mši svatou za blaho českého a svobodného národa. Přítel Mlchálek hrál při tom Klič-kovu fantasii, až se celý chrám rozezvučel jásavým: Svatý Václave, nedals zahynouti! | ||||
|