|
| ||||
| ||||
|
1930 — — 37 — — Cyril
9. Nejsnadnější postup, aby mohl býti chorál s úspěchem obnoven, jest počíti s mládeží Dnes, kdy ve školách ke škodě zpěvnosti našeho národa je důsledně zanedbáván chrámový zpěv, jest nutno s dětmi cvičiti písně z českého kancionálu soukromě. Mládeži bude milým osvěžením, když bude seznámena s tekstem a s nápěvem snadnějších chorálních částí Pokusy, které byly na některých místech učiněny, vykazují utěšené výsledky. Děti se rychlé vpravují do slov i nápěvu chorálu a zamilují si jej. Proč by nedokázaly děti národa, jenž slyne nadáním hudebním a zpěvním to, co se daří i v jiných zemích, kde podmínky nejsou tak příznivé? Budou-li dítky cvičeny ve zpěvu liturgickém, osvojí si i ducha liturgického a jakmile dospějí, budou základnou zdatných chrámových sborů. 10. Proto ve všech katolických školách a ústavech a v náboženských sdruženích budiž zavedeno pravidelné a vytrvalé cvičení latinského chorálního zpěvu. Jest již postaráno o to, aby jednotlivé chorální mše byly i u nás postupně vydávány. Svatý Otec Pius XI. v listě kardinálu vikáři, jímž doprovází své Motu proprio, dává slavné povzbuzení a uji~tění: »Důvěřujte všichni nám a našemu slovu, s nímž ve spojení jde milost a požehnání nebeské,« Mons. J. BOUZEK Liturgické úvahy II, (Podle knihy Ch. Panfoederovy OSl3. Liturgie.) Z toho, co v předešlé úvaze bylo řečeno, vysvítá : 1. že jádro veřejné a sociální bohopocty bylo svěřeno Ježíšem Kristem pouze církvi sv. římsko katolické; patří k pokladu zjevení, jež církev sv. střeží a spravuje a jež se ne-smí měniti. Jest tedy jediné ten kult veřejný a sociální, který vzdává církev sv. svými zákonitými sluhy Bohu, pravým, úředním, Bohem požadovaným a přijímaným kultem; co provádějí ostatní náboženské společnosti pod jménem veřejného a sociálního kultu, jest jen projevem jejich soukromým, byf i veřejně konaným; 2. že Ježíš Kristus svěřil a uložil církvi sv. jen základní a nejpodstatnější pravidla veřejného a sociálního kultu, jichž nelze měniti; ale církev má právo a moc rozvinouti tento kult až do největší dokonalosti, aby odpovídal svému účelu v každé době. Jest jí k tomu zaručena pomoc Ducha sv., aby se neodchýlila od úmyslů svého Zakladatele; 3. že církev sv. skutečně užila svého práva a vytvořila během doby dokonalý výraz veřejné a sociální bohopocty. Símě Ježíšem Kristem do lůna církve vložené stalo se pravým semenem hořčičným, z něhož vyrostl strom tak mocný a krásný, že ptáci nebeátí, t. j. duše šlechetné přicházejí a přebývají na něm t. j. kochají se v jeho kráse a užívají jeho plodů pro spásu své duše. Jako zdravý, vyvinutý strom má mnoho částí: větví, listí, květů, které k podstatě stromu nejsou nutny, ba některé se zdají i zbytečné, tak i v nynější vyvinuté liturgii jsou různé věci i úkony a slova, kterých Kristus ani neustanovil, ani nejsou v přímé souvislosti s jádrem liturgie : ale vyvinuly se přece z tohoto jádra a církev sv. je přijala, jen aby dala vyniknouti vlastnímu jádru liturgie, aby na ně připravila a účinnost jeho vystupňovala. Tak na př. podstatou mše sv. jest obětování, proměnění a přijímání: jakou božskou moudrostí připravuje, provází a zakončuje tyto podstatné úkony církev sv., aby z ní měli věřící co největší požitek a duchovní užitek! Totéž jest u sv. svátostí: jak jinak působí na duši věřící, jak jí disponují pro přijeti účinku jejich různé symbolické úkony a modlitby, jimiž církev sv. obklopila prostou materii a formu svátostí! Bohu by stačilo pouhé jádra liturgie, ale duším jest třeba uzavříti je do krásného obalu. A jako části stromu, i nepodstatné a zdánlivě zbytečné jsou oživeny jedinou duší, která jim dává život a vlastní ráz, tak i rozmanité úkony a modlitby liturgie proniká a oživuje osoba Ježíše Krista. Ježíš Kristus jest základem, zdrojem a cílem celé bohopocty: ve mši sv. vychází a směřuje k němu vše jako k obětnímu beránku, ve křtu sv. jako k Synu Božímu a dárci života, v biřmování jako k vůdci a králi, ve svátosti pokání jako k soudci, v nejsv. Eucharistii jako živnému pokrmu duše, v posledním pomazání jako k lékaři a dokonavateli, ve svátosti svěcení kněžstva jako k veleknězi, ve svátosti stavu manželského jako k ženichu duší. A v liturgických modlitbách? Nekonají-li se ve jménu Ježíšovu? Vždyf jen odtud mají svou sílu a účinnost. Proto všecky modlitby za-končují se slovy: Pro Krista Pána našeho. V missále jest jen 64 výjimek, kdy modlitby jsou řízeny na Boha Syna; ostatní všecky na Otce skrze Syna. | ||||
|