|
| ||||
| ||||
|
] 930 -- — 47 — — Cyril
tvořeny z jeho motivu. Po dosažení D stihají se hlasy v těsnách 1. thematu a modulují do Tz. Zde se zas objevují ony parallely, nyní v terciích a sextách, jejichž příslušnost ke skladbě nyní teprve prozrazuje bas, pod nimi s hlavním thematem (1) se ozývající. Pak následuje skupina nonových průtahu (3) a závěr (5). Da capo není, nýbrž následuje hned shora popsaný ritornel. Máme tedy formu dvoudílnou tohoto schematu : I II. 1 "l 3 4 5 T D D D D 1 2 3 5 T-TZ T T T Hlavní kontingent opery tvoří, jak z přehledu patrno, arie, jichž jest 15 a sice 5 sopranových, '' altové, 5 tenorových a 3 basové. Nebudeme jich rozebírati jednotlivě, nýbrž pojednáme o nich všeobecně, seřadíce je dle složitosti formy. Bude ovšem v prvé řadě nutno zjistiti typ, jehož arie po svém vývinu v XVII. stol. přičiněním italských mistrů se dopracovala. V tom směru nám prokáže nejlepší službu theoretické dílo původu domácího, zvané »Conclave thesauri magnae artis musicaee od plasského Cisterciáka a svého času váženého skladatele P. Mauritia Vogta (1669 -1730), jež jmenovaný vydal tiskem v r. 1719 v Praze u Jiřího Labouna. Vogt si v tom směru počínal velmi prakticky tím, že místo dlouhých theoretických výkladů složil arii na text, jenž v 8 verších vtipně praví, co dotyčná budoucí stat obsahuje. Verše zní takto: In principio thema tene 1. supra fac passagio. 2. Ante finem quoque bene 3. facies capriccio. 4. Modo fiat contrathema 5. porro sit passagio, 6. novi cantus novurn schema 7. nova fit occasio. Da capo. S. V překladě asi: Zprvu thema upevníme jež se v běhy rozpadá. Před závěrem uplatníme, co nám právě nápad dá. Protivěta je na místě, rozpadá se v drobnosti. Pro zpěv nový zcela jistě získáme zde možnosti. Hudebně vypadá skladba takto: po zcela krátké předehře zahajuje se arie devisou, která se po pause, jen doprovodem vypiněné, opakuje (1), přecházejíc ihned v koloraturu (2). Následující »capriccio« definuje Vogt jako »phantasia subitanea« řekněme tedy okamžitý nápad. Je to myšlenka nová. má i malou koloraturu, ale dotýká se dominanty (3); končí v tonice (4). Zde bude takP při opakování závěr. Za mezihru slouží předehra. »Kontra-thema« (5) stojí v hlavní tonině, má opačný pohyb prvého thematu (ne přesný převrat), ústí do koloratury (6), jež vede do parallelní moll-toniny (7). Z této vychází také volný závěr ale obrací se k dominantě (8). Máme tedy vzorec, v němž značí „1” thema a kontra-thema, , 2` koloraturu, a „3` capriccio resp. nový zpěv: Předehra: I. I1. III. věty: 1 2 3 1 2 3 da capo tonina : C C C G C C C a a e čili ve funkcích T T T D T T T TZ TZ DZ Seznavše z této miniaturní arie zcela povšechně způsob formy, můžeme přikročiti k prohlídce arií Zelenkovy opery. Všecky arie, až na č. 5 a 32., mají předehry a všecky, vyjma č. 29, nesou záznam -da capo-. Vlastně by mělo správně státi »al segnoa ježto opakování od začátku, t. j• i s předehrou děje se jediné u č. 35., kdežto ve většině případů (č. 3., 7., 9., 10, 26. a 33.) se při opakování vynechává předehra, (u č. 10. proto, poněvadž je na konci již vypsána), u č. 28. předehra a devise, u č. 32 jen devise (předehry totiž není) a u č. 12. opakuje se prvý díl od polovice. Oproti tomu není »da capo arií« č. 20., 22. a 24b), nebof zde se opakuje jen předehra, ze zpěvu však nic. Další na první pohled nápadný zjev dlužno po-znamenati u č. 24 a 33. V obou případech jsou totiž 2 arie různého charakteru spojeny v jedno číslo. Spojení je provedeno u čís. 24. přetažením závěru, u čís. 33. návratem k předehře (Příště dále.) | ||||
|