|
| ||||
| ||||
|
1930 — -55— Cyril JOS. KUHN
Ke cvičení kostelních písní s lidem. t J roce 1924 v Cyrilu č. září — prosinec na str. 61., napsal jsem staf o cvičení lidové písně kostelní, t. j. jak a co na zřeteli míti. Dnešní úvaha má za účel dopinění ně-kterých praktických dodatků k těmto cvičením písní s lidem. Začnu hned s praktickým výkladem : Máme-li již určitý text nebo dokonce vkusný zpěvník s časově přiměřenými písněmi a chceme z nich některou lepší bezkompromisní (o ty vlastně jde), nacvičiti, tu radím, aby se lidu vysvětlilo i kousek praktické theorie, na př. nejdříve, že každá píseň má svůj rhytmus, t. j. skládá se z tónů dlouhých a kratších, kteréž dle určitých pravidel se musí (prováděti) zpívati. Jsou-li tato pravidla hned od počátku dobře s důsledností na lidu vy-nucována. tu hned každá fráze hudební zanechává příjemný dojem a zřetelnost nápěvu cvik písně osvěžuje. K tomu cíli je proto dobře poukázati na dosavadní chybnou praxi a falešné domněnky o zdlouhavě tahaném zpívání písní kostelních, nebof jak praxe dokazuje, lid snaží se zpívat všechny tóny stejně dlouhým (tedy nesprávným) přednesem. Všimněte si jen příkladu v tehdejším čísle (1924 str. 61.) Cyrila notami uvedených. Je tam na př. píseň: »Maria nad slunce jasnější a suďte: zpívají se slova »Maria« v,praxi táhleji. ale hned po něm další text v pohybu hybně svižnějším? — nebo u písně: >O, Maria, útočiště naše-, ony prvé 4 noty každé fráze jako čtvrfové delším a hned po nich další osminové rychlejším pohybem?! Tuším, že z velké většiny nikoli. a zasedne-lí pak k varhanám osoba, jež otrocky podporuje nesprávnost, tu není divu, když zpěv lidový stává se jako věcí podřadnou a pro praxi jako na čem nezáleží. Zachováván li přesný rhytmus t. j. ono pravidelné dle určitých pravidel střídání tónů dlouhých s krátkými, pak nezvratně tvrdím: že i oddechy jsou samy sebou přesně zachovávány, na rozdíl přednesu stejně dlouhým pohybem. Vždyf právě nesprávně dodržovaným rhytmem hromadí se pino nešfastně nemístných oddechů, jež přednes písně v praxi ničí, zvlášf když i varhaník nesprávně jim podléhá a také tak otrocky zachovává. Zde nutno upozorniti, že ani tak se delším trváním tónů zdlouhavý zpěv nepodporuje, jako spíše doopravdy ony oddechy falešně navyklé jsou zhoubou přednesu melodických nápěvů kostelních písní. Těm pak, kdož umí hráti af už na jakýkoli nástroj, při hře na varhany zvlášf připomínám: -J e s t v e 1 i k ý r o z d í 1 h r á t i n e b o d o p r o-v á z e t i«, nebof takořka napořád »umí seš už na varhany, když dovede písničku zahrát .. . A to je ohromný omyl! Proč ? Poněvadž právě svým hrát, neodborně podléhá různým ne-místným vadám, jež nejen melodické hud. fráze nápěvů ničí, ale i svou hrou podporuje text písně falešně trhati, místo aby rhytmícky správně příjemnou celistvostí slov význam nápěvu řádně vvzdvihoval. Tedy docilovati správné rytmické frázování zpěvu jak po hud. tak i textové části. je nejvyšším cílem cvičení s lidem. A jak se k tomuto úspěchu pro-pracujeme? Vysvětlím z praxe: Hned na počátku cvičení vyložím text vyslovováním tak, jako bych jej zpíval, t. j. čtu r h y t m i c k y monotonně na jednom tónu slova písně a po tomto teprve notami označený nápěv zpívám tak dlouho, až každá fráze je obstojně na-cvičena, a tak se postupuje, až celá strofa písně je dokonale nacvičena. Cvičí se každá sloka, nejen první a podle ní šablonovitě ostatní. S důrazem však upozorňuji: Mám na mysli cvičení přímo s lidem, nikoli specielně s dětmi t. j. všeobecně řečeno: Kdo z dobré vůle vůbec se zúčastniti chce, afmladší nebo starší=, ale hlavně se počítá, aby starší získáni byli, ježto co my staří« dobrého nacvičíme, to půjde z pokolení na pokolení, proto výběr písní musí být co možná vážně promyšlený. Že uvedené nesprávnosti jsou k vytknutí zcela oprávněny, k vůli jasnějšímu znázornění vysvětlím příkladem. Někde zajisté již cvičili nebo zpívají časovější písně jako na př. Křížkovského píseň »Ejhle, oltář Hospodinův září«, aniž by však cítili, zpívají nápěv chybně a sice s oněmi nešfastnými oddechy, jimž se tak lehko podléhá, a jimiž přednes nápěvu tak strašně trpí.*) Zpívá se obyčejně takto: Ejhle, oltáři Hospodinův září — tedy místo na jeden dech, přetrhává se proud melodie nemístným oddechem! Svatá pravda to je! Proto musíš každý dbáti, aby tento nešvar byl hned v zárodcích ničen nepřetržitým proudem celé hud. fráze, čímž se nabude stužení správnosti i po textové stránce. Nebude-li této výstrahy již při počátku každého cvičení dbáno i u jiných písní, pak se i přihodí, že na př. u Sychrovy písně »K sv. Patronům« zpívá se: » K oltáři Páně i *) Hlavně při větším prostranství kostela. | ||||
|