|
| ||||
| ||||
|
1930 — — 56 — — Cyril
pini touhy spějme« — místo přirozeného jednotného bezoddechového proudu zpěvu : »K o I-t á ř i P á n ě p 1 n í t o u h y s p ě j m e« atd. Jakmile tomuto nešvaru podlehne i varhaník, nebude docíleno reformy a zase se uvízne jen v šlépějích špatně pochopeného cvičen: nových českých písní. K zamezení tohoto nesprávného přednesu písní, poslouží tato methoda : Několik dobrých lidí, d o b r é v y t r v a l é v ů l e, počtem čím větším tím lepší, nacvičí píseň úpině správně b e z p r ů v o d u v a r h a n a po tomto Dna čisto« nacvičení v první době, zpívejte i při mši sv. t é ž b e z v a r h a n, a to proto, aby po mši sv. dle potřeby j eště včas vytknouti se mohly nahodilé nesprávnosti. Spustíš-li novou píseň hned s varhanami, bud jist, že lid pak už žádnou výtku sebe oprávněněji vytknutou nepřijme a zklamán poznáš, že cos' tak nadějepině očekával se nedostavilo ... Proto radím : cvič píseň v ů b e _c b e z n á s t r o j e, poněvadž svým správným hlasovým předzpěvováním nacvičíš lid bezpečněji správnější (nefalešné) intonaci. Při nástroji lid lehko zpohodlňuje, mechani3uje, kdežto čistou intonací jednotlivých frází utvrdíš přesnost přednesu, a spolehlivěji nabude zpěv hromadný ceny i když celé shromáždění zcela bez prův. dovede správně intonovati. Nesmí se však nikdy krása zpěvu bez průvodu, o v š e m s p,r á v n ě i n t o n o v a n é h o, podceňovati, ba naopak, cena správně intonovaného hromadného unisona je výsledkem přičinění ceny nejvyšší, nebol takové mohutné unisono neklamně vždy strhující silou působí! A poněvadž se dnes opr~Ávdově jedná jen a jen o pi•aksi s lidem resp. o zlidovění či zdemokratisování správné nábožné české písně, vysvětlím ještě živý příklad, kterak jsem provedl s lidem nacvičení a provedení »na čisto= »Božetělské« od Ríhovského: Po náležitém seznání nápěvu písně, cvičil jsem tuto yBožetělskou« a po tužším cvičení, když již s náležitou jistotou nápěv bez průvodu ovládali, vzal jsem ji při mši sv. s varhanami, ale jen »ti« směli zpívat, kdož cvičili, takže vlastně dole v lodi lid musil mlčet, a k vůli čistotě sezpívání nedal jsem úmyslně na lavice pro ostatní účastníky ani teksty, (ač jsem jich měl dostatek) aby m u s e l i m l č e t i. Předem ovšem věděl jsem, že se to jen tak hladce neodbude, bez reptání a interpelace: >My chcem p. řed. dole také zpívat! .. • dejte nám texty! Upozornil jsem, že se tak příště stane. 0 B. Těle vskutku při ranní mši sv. texty nechal jsem rozložit; před mší sv. však sešel jsem s kůru dolů mezi lid a oznámil, že slova k »Božet.« písni pro veškeré shromáždění rozdány jsou, ale při tom upozornil, že do pozdvihování budeme píseň tu zpívat b e z v a r h a n a za tím účelem zůstal jsem dole v lodi mezi lidem a ohlásil, af dávají tedy pozor: kdož necvičili — po pozdvihování však že budeme tutéž zpívati s prův. varhan. Touto methodou docílil jsem správnost nápěvu po všech stránkách dokonale a je radostí slyšeti tu jistotu v korektních postupech nápěvu — výsledek překvapuje. Zmiňuji se o tom jen »pro dobro« ve pěstění správného, krásného českého zpěvu lidových nábožných písní v kostele, nebof tato prakse s lidem je základem zdemokratisování písně a českého zpěvu lidu ve chrámě, což má význam dalekosáhlý nejen správně náboženský, ale i státotvorný, nebof takto bude působiti >lidová píseň< ve chrámě jako »čistý vzduch« v celé naší milované vlasti, a tak nejideálněji posvětíme jubilejní oslavu tisíciletého výročí smrti sv. Václava trvalou památkou! Mnsgr. J. BOUZEK : Liturgické úvahy III. Ležíš Kristus jest původcem, cílem a obsahem liturgie. Vývoj její až k nynější dokona- losti děl se pod přímým dozorem Ducha Sv. Proto nemůže býti liturgie ve svém celku i v jednotlivostech než krásná. K pojmu krásy patří také harmonie, soulad. Liturgie církve svaté jest podivuhodně harmonická. Celá soustava modliteb, akcí, míst, dob, osob a věcí tvoří nádherný mosaikový obraz, který důstojně oslavuje Krista-Boha a působí hlubokým dojmem na člověka, v němž se snaží uskutečniti dokonalý soulad části hmotné a duchové, přirozené a nadpřirozené, soulad s Bohem i s okolím, které ho obklopuje. Minulost i přítomnost i budoucnost, čas i věčnost snoubí se v liturgii k jednotnému cíli. Není tu násilí, není nepřirozenosti. Osobnost Boha, ježíše Krista i člověka představuje se nám harmonicky vyrovnaná. Při soukromé pobožnosti bývá často některá vlastnost Boží příliš zdůrazňována na úkor vlastnosti jiné; v liturgii vystupuje Bůh v celé své dokonalosti: jako náš =Pán«, ale také náš »Otec«, jako nejvýš »milosrdný«, ale také »spravedlivý a silný$. Ježíš Kristus spojuje v sobě mužnou »rozhodnost= i »mateřskou něžnost«, jest přísným | ||||
|