|
| ||||
| ||||
|
Cyril — 62 — — 1930
V. ŘÍHOVSKÝ Sfaré a nové o církevní hudbě. (Dokončoní.) Kdo troufal by si po tomto tak otevřeně a srdečně interpretovaném výroku říci: »Skla-datel X. — nebof v tomto případu bylo by nutné vysloviti jméno, aby se některý pravověrný skladatel necítil dotčeným — není již církevní; kdo osmělí se říci to o dílu, jemuž je vtisknuta pečet vyslovené osobitosti? Byli bychom zase v oné staré neplodné hádce o hranici liturgičnosti. Pokud se týče otázek s l o h o v ý c h, nesmíme zapomínati na praktický a účinný hlavní moment, totiž na naše kostelní sbory. Neví-li skladatel ničeho, co by nám řekl, anebo má-li toko příliš mnoho, skládá-li tedy díla bud p o d anebo n a d slohovým cítě-ním a chápáním našich pěvců kostelních, pak se může postaviti na hlavu, sbory však přece s ním nebudou souhlasiti anebo alespoň jej nebudou míti rády a tím je prakticky odbyt a otázka slohová sama sebou rozřešena. V ostatním ponecháváme našim mladým, snaživým, liturgicky myslícím a cítícím skladatelům úpinou volnost; dávají nám záruku vážného i velkého umění. V tom smyslu stůjtež zde slova : »Něco zdá se býti jistým. Všechno, co vzniklo v novější době, ukazuje na vzestup. Ukazuje, že technická mohoucnost a pro-hloubení výrazu rostou. Skladatelé naší doby podávají vážné důkazy osobité řeči. Hledají s v ů j sloh ve směru slohu časového. A dle slov Písma: »Kdo hledá, nalezne« m u s í se v brzku najíti něco velkého, m u s í přijíti velký vynálezce. Pak zmlknou také nářky nad slohovým nedostatkem našeho umění. Nutno dále upozorniti na závažný zjev, že v poslední době se jeví mocné volání po slohu á capella (sborovém bez průvodu) a to nejen u sborů velkých, nýbrž i u těch, které dosud převážně pěstovaly hudbu nástrojovou. Není to řečeno na úkor hudby instrumentální, ale je to s k u t e č n o s t. Umění církevně hudebnímu bude jistě ku prospěchu, na-učí-li se naše kůry pěstovati důkladně sborový zpěv á capella. Nebof kůr, který dovede provozovati p o u z e dobrou hudbu s průvodem nástrojů, není pině cenný. Vlastním oborem kostelních sborů měla by býti hudba vokální, protože se nepoměrně více přimýká k liturgii nežli hudba instrumentální. Bylo by pochybeno, měla-li by se věnovati veškerá péče a starost jen latinskému zpěvu kostelnímu a zanedbávati zpěv v mateřské řeči při pobožnostech mimoliturgických. Z praktického stanoviska je třeba říci stručné: Nechejte zpívati lid v jeho řeči, pokud tomu dovolují liturgické předpisy. Nebof lid má p r á v o na svou mateřskou řeč, aspoň potud, pokud druhá matka jeho — církev — mu to dovoluje. Zbožný, zvučný, svěží zpěv, vycházející ze srdce lidu, měl vždy účjnek zevní i niterný a tak tomu bude v budoucnosti. Především však je zapotřebí v církevní hudbě s j e d n o c e n í, jdoucího ruku v ruce s p r a k t i č n o s t í, tato pak aby se podřídila vždy liturgii a umění. Sjednocení, ne vášnivého a hrubého boje,*) jejž i nenáročný círk. hudebník pozná a si zoškliví. »In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.« — Stůjtež ke konci slova, která vyslovil před dávnou dobou nezapomenutelný reformátor círk. hudby, Fr. Witt: »Dvanáct mužů vyšlo kdysi z Jerusalema, chudí a slabí, ale neseni silou svého přesvědčení a hle —dobyli světa! Čiňme v našem menším pracovním oboru podobně a po těžkém boji z v í t ě z í m e! JOSEF KLEMENT 11. Orískový kánon. (po převrafu). v ervánky svobody vrátily mne domovu, jitro nového dne uvedlo mne z vojenského života do milené školy. Jitro? Vzpomínáte všichni na ty t. zv. převratové dny, piné nadšení a svornosti, obětavosti a kázně, jak se rychle zahalily mlhami nejasností, kritiky, propukávající i v popírání a bo- *) Zde jsou míněny asi boje, které před lety sváděla vídeňská škola se školou řezenskou ve věcech s 1 o h u a jež se dosud — ovšem mírnějším způsobem — vedou. V názorech na liturgické předpisy nastala úpiná shoda. | ||||
|