|
| ||||
| ||||
|
Cyril — — 63 — — 1930 -
ření ideálů. Tak bylo i ve škole, ... skoro jsem nepoznal svých bývalých žáků. Zvážnělý prožitou vojnou, zocelený tuhým, ukázněným způsobem válečného života, měl jsem učiti těžkým předmětům, počtům a měřictví zdivočelou, učiteli se vysmívající mládež. Jak by nebylo vyprchalo i nadšení ve zpěvu? Na studentské služby Boží v neděli přišla jen hrstka poctivců atak jen tichou hrou varhan zastupoval jsem ty, kteří kdysi se mnou zpívávali se studentským nadšením Haranta a Palestrinu. O prvních českých vánocích hrál jsem opět doma v našem gotickém kostelíku. Bylo-li tenkrát v českých rodinách blahé štěstí, spiněné návratem drahých a posvěcené jistotou pokoje, v našich chrámech byl jakýs tajný nepokoj, nevysvětlitelný tomu, kdo se po letech vrátil domů, ohlušený válečným lomozem. Přišel jsem, tuším na Boží Hod vánoční do kostela na školní mši sv a tu mi pan učitel — ředitel kůru — tajemně pověděl, že dnes bude vše české. „A kde máte zpěváky?"Nikde! Hrejte, prosím!” a kladl na varhanový pult „Mešní směs vánočních písní.” Do takového zpěvu ozývalo se před překvapeným obecenstvem od oltáře české Sláva, Věřím v Boha,« zněla česky i preface a modlitba Páně, Dojem byl vyvolán nenadálostí. Kde však zůstal účinek ? Nikdo se neptal, netoužil. bude-li tak stále? budeme-li míti i své české církevní zpěvy? A proč že nastala náhle tato změna ? Duchovenstvo připravovalo ji sice na svých schůzích, tlumočilo mezi svými požadavky ve svém časopise atd.; aie nevychovalo, pro tento, řekl bych liturgický převrat, své ovečky. Tak jsem se dotazoval a odpovědí byl 7. leden 1919, odštěpení od katolicity a utvoření církve československé. Tehdy jsem k své bolesti viděl propast mezi skutečností a ideály, za něž 40 let bojovali věrní cyrilisti, snažíce se šířiti pochopení pro velikost katolické liturgie a povznésti její zpěv. Nedivte se, že jsem tenkráte prchal z Cech, piných zmatků ideových a šel na osvobozené Slovensko oddechnouti si, nebof tam nad omládlou zemí usmívalo se růžové slunce skutečné svobody národa od staletí utlačeného. S jakou radostí a jak bratrsky jsme se tam shodli, Češi, majíce vychovávati k národní svobodě slovenskou mládež! Po těch 5 dlouhých let, co jsem zapadl v čarokrásnou dolinu fatranskou, díval jsem se kolem a nejčastěji do dálek, jak se cyrilské myšlence u nás, v českých zemích daří. Věru, těžko je porozuměti změnám i poměrům, jaké nastaly. Ještě tvrdší příšek nalézti cesty z toho bludiště. Nuže vybírám z té spleti nitky nejvíce do oči bijící, rozsekávám uzle, jež neradi rozvazujeme. Snad uhodíme správný směr Stále jsem přemýšlel, jak se asi povznese náboženský život zavedením české liturgieí Středověk měl pochopení pro nadpřirozený význam bohoslužby katolické, nebof pro jej! veliká, denně zjevovaná Tajemství vytvořil nejen chrámy, vyzdobil je obrazy nebeského odlesku, ale dovedl při ní prozpěvovati způsobem, jakého dnes, v moderní době s vysokou technikou uměleckou, těžko dostihujeme. Vzpomeňme jen na staročeská bratrstva literátská, která v rorátech dala základ české duchovní písni, jaké obtížné skladby vícehlasé (polyfonní) zpívávala. Ale dnes marně se mluví o liturgickém hnutí. V naší širé vlasti ho není. Především proto, že ani kněžstvo zčásti nedbá liturgických zákonů. Kdysi vysmívali se mnozí přesné obřadnosti dodržované při službách Božích u benediktinů emauzských v klášteře na Slovanech. Zatím jsem pozoroval, že jinde kněz sloužící zpívanou liturgii, vynechá zúmyslně konec epištoly, nebo čte evangelium na přeskáčku, nebo nezpívá předepsané kredo, jakoby nikdo textu mešního neznal, neb ho nesledoval. Jako varhaník, často jsem si všiml, že některý kněz nezná předpisů, aby vyčkal až se dozpívá sloka písně po prefaci a mohl konsekraci konati za předepsaného, ničím, ani hlasitými modlitbami nepřerývaného ticha. Byl jsem přítomen slavnosti vzkříšení na jihočeském městečku, kde kněz nesl v průvodu monstranci rouškou zahalenou, ač jako laik od dětství podle diecesního zpěvníku Oltář, vím, že je to nesprávné. Tamtéž v neděli dopoledne konány pohřby a ve hřbitovním kostelíku bylo i v neděli rekviem. Nezáleží na podrobnostech, z těchto ukázek plyne, že nepozvedne liturgii jazyk. ale vážnost, hluboké procítění starodávných, snad pravěkých symbolů, které mají naše smysly upoutati k jednoduché, prostinké skutečnosti : „Vtělený Bůh je skutečně s námi!” Nedivme se, že musí býti tedy především dbáno liturgických předpisů. Potom není vůbec možné, aby duchovní správce, třeba jen dovolil, tím méně trpěl zpívati při zpívané mši svaté mezi latinskými zpěvy mešními lecjaké vložky. (Příště dále.) | ||||
|