|
| ||||
| ||||
|
— 74 —
]kapitola o „intradách11,1. „I n t r a d a”, vlašsky „e n t r a d a,” značí jednak tolik co úvod, jednak znamená též ono l o m o z n é v y t r u b o v á n í bez ladu a skladu, bez pořádku a souvislosti, jež sbor několika (alespořt tří) drčivých trompet při různých příležitostech — vždy stejnou notou — provozuje; konec „intrady” vyznačuje se obyčejně akkordem v poloze kvintové, jenž se poněkud rozvlei e, neboli déle vydrží. V obecné mluvě říká se ,intradáin” také „tuše”. Vím, že bylo zbytečno, tak bedlivě veškery vlastnosti „intrad” v Jejich definici vytýkati; vždyf jsou „intrady” — bobudík (???) — každému dítěti i nynějsíllo pokolení Cyrillo-1llethodéjského ještě s dostatek známy z vlastního častého slyšení. Za to ale ne-bude snad zbytečno, na vzácnou historii „intrad” poněkud blíže posvítiti. Původ svůj vzaly „intrady” na sklonu středověku. Bylof tchdáž obyčejem, že krále neb knížete, když veřejně vystoupiti měli, provázel sbor trubačů, jenž pi•fchod knížete troubením ohlašoval — knížete uváděl. Odtud pochází jmeno „i n t r a d a” -- úvod. Při hodech a kvasech, jakéž velmi zhusta a velmi hlučně slavívaly se v rytířských salónech středověkých, za řinkotu kypících pohárů ozývaly se „intrady” čili „tuše” které fanfarárn, jež za našich dnů slycháváme v krčmácli, když dva kamarádi z mokré čtvrti, chmelovým neb jiným mokem již rozjařeni, před muzikou (rozuměj : před muzikanty) na bratrství neb zdraví si připíjejí — jak oko oku se podobaly. Tytéž „intrady-` vloudily se záhy, vzdor přísným zákazům a rázným protestům Se strany Církve, i do našich chrámů -- současné s onou světáckou, tu koncertní, tu theatrá]ní, tu taneční hudbou chrámovou ('?!), která dosud znemravťtuje lid v kostele, prznf a znesvěcuje stánek Nejvyššího. Kdekoliv, af na vesnicích, af ve městech, ano i ve větších městech naší vlasti (s řídk.~mi výminkami) — kdekoliv alespoň tři trubače sehnati lze, neodbudou se slavné služby Boží bez pohoršlivých „intrad” ; bez „intrad” --- ten copařský předsudek panuje dosud mezi zpěvným, nevšedními vlohami hudebními nadaným lidem českoslovanskýnt — bez „intrad”, nebyla by to „V e 1 k a” ! Aspoň na začátku a na konci slavné mše sv., někdy i při ,Gloria”, ,Credo", „Sanctus”, ,Ite missa est", ba i při pozdvihování musejí ty sběsilé, všeho rozumu, citu a umělosti ven-koncem prosté a prázdné fanfary, jimž říkají „intrady”, kostelem zadrčeti, aby kněze i lid z pobožnosti vyrušily a hospodu, kdež tytéž „tuše” slýchávají, na mysl jim uvedly. Po celém světě katolickém rozléhá se za těchto našich dnů jednomyslný hlas: „0pra~te, obi,ovte, povzneste naši sl~leslon hudbu posvátnou! Vymyfte z nf veškerensvětácký, trivi~lný, tnfsta posvátného nedůstojný neřád! Navraftc jí vážnost a důstojnost., jakáž přísluší domu modlitby!” V Nčmecku jest dnes, po šesti 1 e t é práci, obnova hudby chrámové v tomto rozumu provedena; téměř všude pěstují nyní v Němcích již jen hudbu takovou, která nejen požadavkům umění hudebního, nýbrž i předpisům liturgickým zevrnbně odpovídá. Kdekoli však liudbn chrámovou reformovati počínali, všude bylo první: bohouirzké „intrady” z kostela a vůbec od bohoslužby pryč ! Přirozeno ! Chceš-li chorobné tělo vyléčiti, musíš především vyříznouti raka, jenž zhoubně se v nčm rozžíral. A tak zvané „intrady” jsou v pravdě cíle úsudku všech rozumných lidí (af hn(lby znalých af neznalých) šerednou vyrostlinou, pravým rakem na panenském těle hudby posvátné l I na Moravč lze nám, bohudík, zaznamenati již několik měst a vesnic, které naši ubohé hudby chrámové vřele se ujímají, a reformu její v duchu Církve a dle zákonů církevních bucf již provedly aneb provésti be(llivč se snaží. Místo mnohých do-kladů stůjž zde toliko Olomouc a Brno. P r v n f m r e f o r m a č n í m č i n e m našeho slovutného důst. P. Pavla Křížkovskc lio bylo tu i tam: o d s t r a n ě n í pohoršlivého troubení na poplach, jemuž říkají „intrady”. Ovsem, že některým lidem stýskalo se pak po ,intradách", jako druhdy Lidům po lu•ncfeh egyptských. Ileptali proti těm „novotám”, láli té „velkopáteční muzice', t) ba i o samého mistra Kř•ižkovského otírali své — samou horoucností pro ty odklizené „intrady” — zaostřeno jazyky. Reptali a láli. dokud měli, kdo by je poslouchal; když ale za nedlouho jejich blouznivé vynášení onoho pyramidálního nesmyslu hudebního, „intrady” zvaného, u všech soudných lidi jen s pohrdavým úsměškem potkávalo se — byli poučeni a napraveni. Že ztřeštilé „tuše” po tak drahně let na našich kůrech udržeti se mohly, zjev ten nelze si vysvětliti, leč domněnkou, že jsou lidé, již, co hudby se tkne, pštrosím žalud- ') Tímto mízvem pokřtila totiž hudbu dIe picdpisů církevních zřízenon—svatá prostota oněch „intradáí•ů”. | ||||
|