|
| ||||
| ||||
|
Cyril — — 74 — — 1930
a upravuje jejich vzájemné vztahy tak, že nižší řády poukazují k vyšším, jsou jejich ozvěnou a stupněm k nim, vyšší pak řády vzdělávají ducha lidského a dávají mu vzpruhu k dosažení vyšší dokonalosti, — a celek jest odleskem božské krásy a dobroty. Církevní rok jest jako velkolepé drama, pravá gdivina comedia•, provedená spolupůsobením všech přírodních sil, lidí, andělů a Boha samého. Jest to nástin všech cest Božích k nám a věřícího lidstva k Bohu, ano půdorys a nákres celého Božího světového plánu, v němž příroda, milost a sláva jsou prostředky a nástroje ke spáse lidstva, a čest a oslava Boha trojjediného vznešeným, konečným cílem. Do církevního roku všecko jest pojato a všecko stojí na svém pravém místě. Představuje nám svět. jaký by měl býti, t. J. pokojné, nádherné a mocné spolupůsobení všeho stvořeného, jakoby podivuhodná, velkolepá harfa, na níž tvorstvo Bohu ke cti vyzpívá v Duchu Svatém skrze Krista, který jest středem, hlavou, nositelem a pánem všeho tvorstva, chválu a dík všeho života a všech časů.« Původcem církevního roku jest Duch Svatý. Pán Ježíš neustanovil za svého pozemského života žádného svátku, ani nezanechal výslovného rozkazu, jak by si přál bohoslužbu upraviti. Svěřil to Duchu Svatému: ten měl církev upevniti a organisovati a do vší praváy uvésti, (Jan 14, 26.) ten měl Spasitele oslaviti. (Jan 16, 14 ) Duch Svatý z lásky k Synu Božímu, k jeho církvi a k naší spáse učinil se stavitelem: podkládal během věků kámen ke kameni a vybudoval tu nádhernou stavbu církevního roku. Jeho úmyslem bylo uspořádati důstojnou bohoslužbu, oslavu Syna Božího a jeho prostřednictvím nejsvětější Trojice, představiti Spasitele v celé jeho kráse a dobrotě věřícímu lidstvu, aby ho poznalo, jeho si zamilovalo a jeho oslavovalo a následovalo. — Jako nejlepší psycholog přizpůsobil se lidské přirozenosti a podává jim obraz Spasitelův ne najednou, nýbrž v časových periodách po částech. Jen tak ho pochopí, jen tak poznají celou jeho krásu a dobrotu a vznešenost. Jest to jako s paprskem slunečním: chceme-li viděti celou jcho krásu, pros ustíme jei prismatem a rozložíme v duhové barvy. Tak nám Duch Svatý předvádí Spasitele v církevním roce ponenáhlu v jeho životě a působení, abychom poznali pokaždé jinou stránku jeho povahy. Představuje nám jeho věčné trvání, působení ve starém zákoně, jeho narození, dětství veřejný život, jeho utrpení, smrt, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení. seslání Ducha Svatého, jeho budoucí příchod a život svátostný, i život ve svatých. Všecko srůstá během církevního roku v jeden nádherný obraz Boha-človéka. Každý den předstupuje před nás celý Kristus, a přece každý den jeví se nám vždy jiná stránka jeno povahy. Poněvadž i okolí i příroda působí na nás velmi silně a budí v nás různé pocity, přizpůsobuje jim Duch Svatý panoramata ze života Spasitele, aby nalezla vhodné duševní rozpoložení, upoutala našeho ducha a strhla naše srdce. Staví tedy na přirozeném a povznáší je k nadpřirozenému, hledá vhodnou půdu pro svou milost. Proto vidíme v církevním roce tak dokonalou harmonii mezi rokem slunečním a církevním. Vládcem přirozeného roku jest slunce, zdroj světla a tepla a podmínka všeho života na zemi. — Vládcem církevního roku jest Slunce spravedlnosti«, Ježíš Kristus, jediný zdroj všeho přirozeného a nadpřirozeného světla a života. — Kolem slunce obíhají planety, které ze slunce povstaly a svítí jeho světlem: »Slunce spravedlnosti« provázejí po celý církevní rok svátky jeho světců : ti se z Krista Pána v církevním roce posvětili, žijí jeho životem a svítí nám na církevním nebi jeho světlem pro příklad, posilu a útěchu. Jako vlivem slunce na zemi dělí se přirozený rok na dvě velká období: zimní a letní, — tak vlivem =Slunce spravedlnosti` dělí se církevní rok na dvě periody: vánoční a velikonoční. Každá má svou přípravu, vyvrcholení a doznívání. Zimní dobu připravuje temný• chladný prosinec. Kulminačním bodem jest zimní slunovrat 25. pros., kdy slunce -se rodí«. Pak počíná svůj boj s temnotou a mrazem. Dlouhý je ten zápas a tuhý, ale vítězný. — Prosinec je dobou touhy po světle, zimní slunovrat lije do duší radost z něho a naději na jeho vítězství. Rázem svým jest doba z1ITInÍ doboa soustředěnosti v sebe, přemýšlení, těsnějšího sdružování se ti domácího krbu, a tudíž dobou čistých, rodinných radostí. Do této doby klade Duch Svatý periodu vánoční. I pro ni jest prosinec (advent) přípravou, svátek Narození Páně se svátkem Zjevení Páně vyvrcholením, neděle pak po Zjevení Páně dozníváním. — Advent vyjadřuje ve mších Rorate a v lidových písních adventních touhu po světle, Vykupite:i: »Ejhle, Hospodin přijde, — bude v den onen světlo velké. Aleluja! Rosu dejte, nebesa, s hůry, a oblakové, dštěte Spravedlivého ! « — Právě v den zimního slunovratu rodí se v Bethlémě žádaný Vykupitel, ozářený světlem nebeským a jasnými postavami andělů obklopený. Narození jeho zavaluje všecka srdce čistou radostí. Věřící duše povzbuzují se k ní vánoční písní: »Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže | ||||
|