|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
sitel jen ponenáhlu se vyvíjel, tak se jen zvolna, postupně vytváří život dítěte od let dětství do let mládí a dále až k letům zralejšího jinošství. Pout Ježíška do Jerusaléma (I. ned po zjev.) upomíná na první vystoupení z let dětství a na tiché radosti rodičů a vychovatelů z dítěte, když vidí jak poupata duševních i duchovních vloh a ctností jejich miláčka rozvíjejí se v utěšené květy. Dny nazaretského pobytu ježíšova skýtají obraz zralejšího mládí a připomínají nádherný zjev mladého člověka, když u něho dětská nevinnost dozrává ve ctnost, jež dává nadéji, že jeho srdce i život v tisícerých nebezpečenstvích zůstane neposkvrněný. Svatba v Káni Galilejské (II. ned. po Zjev.) upomíná na krásný, mužný věk člověka a jak jest šfasten ten, kdož si zvolil povolání podle vůle Boží a v něm si mužně vede a pracuje a tvoří podle příkladu a pod ochranou Pána, jehož si zvolil za svého přítele, druha a ochránce (vocatus est Jesus). Kdyby člověk zachoval si neporušenou čistotu a dětinnou mysl, kterou dostal s křestní milostí, mohl by býti vánoční cyklus obrazem celého jeho klidného, šf jstného života. — Než bohužel křestní milost, spojená s líbeznou nevinností a dětinnou myslí, ztrácívá se u mladých lidí často velmi záhy těžkým hříchem. Jaká to katastrofa! Nevinnost křestní navždy je ztracena! Nemá-li pozbýti úpině životního štěstí a konečně žalostné ztroskotati, je mu třeba druhého obrození v Kristu, znovunabytí ztraceného ráje; to se stane jenom pokáním. Aby mu církev sv. umožnila provésti tuto obnovu, přichází mu ku pomoci svou liturgií velikonočního cyklu. Jak otřásá duší hříšníkovou od neděle Devítník po celý půst, jak ho volá laskavým slovem Spasitelovým, jak ho chce strhnouti líčením umučení Páně, a jak úpěnlivě se modlí za jeho obrácení! Zmrtvýchvstáním Páně budí ho z hrobu hříchu k životu milosti — nanebevstoupením Páně řídí pohled a touhu jeho duše k nebeské krásné vlasti, jeho dědictví — sesláním Ducha sv. nabízí mu podivuhodnou sílu ležící v milostech a darech Ducha sv., na něž má právo jako dítě Boží a vojín Boží — oslavou Těla Páně nabízí mu pokrm silných duší a záruku věčného života — a v nedělích po Duchu Sv. ukazuje mu cestu až k nejvyšší dokonalosti. Stačí trochu po - rozumění pro slovo a obraz církevní liturgie, stačí trochu dobré vůle a důvěry ve vedení církve sv., stačí konečně neklásti odporu milosti Boží, a modlitby nevěsty Kristovy vyprosí duši věřícího všecko, čeho potřebuje, aby se ke Kristu vrátila, s ním spojila, v něm žila a pout svoji životní dokonala. Jak ochuzujeme duše nám svěřené, jestliže před nimi uzavíráme tak mocný zdroj života, jako je liturgie církevní! Velká duše Brynychova pochopila její sílu, snažila se otevříti ji svým poddaným v liturgických kázáních a modlitbách — a jistě dnes po tolika letech trvá a působí blahodárně ovoce jeho spasitelné snahy, Co jsou naše ubohá slova proti Božím slovům a obrazům liturgie církevní! Což jsou jen pro nás, kněze? Také pro nás, především pro nás, ale i pro ten lid jsou. který si žádá společnosti hudebníků, resp. pravím, taková vysoká úroveň umělecká je hudebních děl, knih, časopisů. A to je t ky mu nepřístupna (jsou to věru nepřístupné asi tak vše, co by se dalo říci ve prospěch výšky!) — jestliže ho zrovna odráží — to takového časopisu jako je »Cyril< z Prahy: vše pochopuji, to nikomu nikdo rozumný ve Je to společnost, kterou poskytuje svými zlé vykládati nebude. A když povážím tu na-články — ale v tom je též vše obsaženo, prostou nemožnost, aby na příklad některý víc nelze žádati a očekávati. Kdo společnost osobní správce chtěl v té věci něco dělat, tuto odmítá, nepraví vlastně ničeho jiného, aniž by měl k ruce »varhaníka- přiměřeně než že on tam nic pro sebe nenalézá, což vzdělaného a činného — já jsem ten po- také zřetelnými slovy vyslovili oni, kteří si slední, kdo by chtěl zazlívat někomu, že ne- vzali tolik námahy, aby po opětovných upo chce pěstovat platonickou pouze lásku k cír- zorněních mně vůbec odpověděli. kevní hudbě, když se to uskutečnit vůbec Nemám nikomu za zlé, jestliže není od- nedá. borným hudebníkem, anebo dokonce histo- Považuji to též však za chybu oněch, kteří Tikem, aneb esthetikem, a jestliže vysoká někdy někde psali nebo píší o chrámovém úroveň, na lcteré musí býti časopis, předsta- zpěvu, jako o něčem, co by bylo tak lehko stavující vše, co nejlepšího vůbec my Češi zavést. Já sám četl takových článků dost, máme v oboru posvátného zpěvu lidového i v časopise •The Catholic Choirmaster « ,(a to máme! z minulosti ovšem) — aneb z Filadelfie: Nějaký doktor hudby tu začne v současných snahách umělců sloužících něco povídat o chorálu gregoriánském atd., kostelu (a je jich hrozně málo, ač je máme jako by to byla nějaká hračka ! Sám ztrávil k své representaci v cizině též!) — jestliže život v tom oboru a nyní dělá, jako by ten 9 | ||||
|