|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
]OS. KLEMENT J III. Finale. (Cyrilská krise.) JLončím své cyrilské úvahy. Započaty ve válečném lomozu, končí po 10 letech v ra- dostné náladě národního a státního jubilea. — Shrnu-li ve svém závěru všecky hlavní myšlenky jejich, nebudou snad zníti líbivě, ale jistě probudí svou otevřenou pravdivostí k vřelému zájmu o veliké cíle, které očekávají cyrilisty v budoucnu. Až se po letech najde dějepisec, jenž by výstižně nám vylíčil dějiny českého zpěvu posvátného v době poslední, jistě ukáže, co za 50 roků cyrilisté svou nadšenou prací vykonati. Vzpomene slavné synody kněžské r. 1863, na níž přikročeno k obnově zpěvu lidového Kancionálem svatojanským. Připamatuje založení školy varhanické, jež dala naší posvátné hudbě vynikající vůdce, o něž se zakladatel cyrilského hnutí Ferdinand Lehner mohl opírati. N".y všichni víme, že po dlouhých bojích se staromilci (hudby barokové) vrátil se liturgický zpěv na cestý správné; chorál stal se východiskem, polyfonie vzorem hlubokého názoru na vynikající cenu hudby v liturgickém řádu. Vytýkala-li se kdysi německému cecilianismu otrocká závislost na chorálu a diatonice, je chloubou našeho směru, že jeho vůdcové a skladatelé zachovali si svéráznost a vroucnost svého uměleckého projevu. Nikdy mezi námi nescházelo na obětech a rámahách, aby pronikly naše ušlechtilé zásady opravdového umění a nestrojené zbožnosti do všech vrstev národa. Bohužel doba válečná a poválečná nepřála dalšímu vzrůstu a jak jsme viděli, někde zničila, nebo kazí dílo zkvétající. Jsme v krisi, t. j. v stavu povážlivém. Třeba zjistiti rány našeho těla a s důvěrou hle-dati léků a ošetření. jest to především krise idejí. Opouštěíce starou svou cestu, jakobychom zapírali veškeré úsilí 50 let. Proto bude povinností, aby vedle pečlivého vydání slavného Motu propria Pia X. z 22• listopadu 1903, sebrány a česky vydány byly vůbec všecky předpisy a zákony, po~ pokud mohou dnes říditi hudbu posvátnou a určovati její úkoly v liturgii. Opírajíce se o tento pevný proud, můžeme správně nalézti své místo a povinnosti v rozvoji české hudby duchovní. Ostatně bšičhni víme a cítíme, že idea cyrilismu tkví v prostých slovech apoštola národů : »Naplňujte se Duchem svatým, mluvíce k sobě vespolek v žalmech a chvalozpěvech a v písních duchovních, zpívajíce a hrajíce ve svém srdci Pánu!« (Efes. 5, 19 20). Jen jemu — Bohu vtělenému patří naše hlasy, protože i naše srdce. Před Nim skláníme svá kolena a co nejlepšího v duších rozkvetlo a v květy písní se odělo, to Mu můžeme obětovati. Před chválami andělů, šepotem cherubův, jsou naše zvuky, i ty nejdokonalejší, lvistem větérku. A přec s anděly o závod pěti nepřestáváme. Kéž činíme tak důstojně a svatě ! Není-li však pravých vůdců, zůstává tak vznešená idea opuštěnou, takže ji i planou mnozí nazývají. Vůdcovství naší myšlenky patří především kněžstvu, a to právem, poněvadž otázka postátné hudby, jsouc nedílnou částí liturgie, je vlastně úzce spiata s činností a působením pastýřským. S pochopením liturgie, výchovou všech k lásce a úctě k tajemnému řádu milosti a spásy musí růsti i nadšení k duchovnímu zpěvu a obráceně. Bohužel dnes, kdy se třeseme o kněžský dorost, pozorujíce kolkolem i náboženskou lhostejnost a tupost, těžko zhojiti tuto bolavou ránu vůdcovskou. Chybíf totiž také vůdcové výkonní, ředitelé kůru. Kam se poděli Horníkové, Kašparové, Pilařové, Wintrové a Kubátové, kteří lvím spárem dovedli překonati obtíže a vytvářeti správné cesty? Zůstal jen úctyhodný kmet j. C. Sychra a vedle něho vždy mladistvý Vojtěch Rihovský, kteří neopustili cyrilskou roli, dříve tak obětavě i jinými vzdělávanou, dotvrzujíce i posledními svými díly, že naše hnutí bylo a je opravdové, nechvilkové, ale stále stejně nutné a potřebné. Máme sice 2 varhanické školy na našich státních konservatořích, ale jejich školení absolventi zřídka se mohou při kůrech našich uchytiti, bud že si netroufají žíti ve skrovných poměrech, nebo jsou přezíráni. Vím sám, že by v mnohém městě dobře se uplatnil konservatorista jako ředitel kůru, protože by se uživil svou hudební školou; ale na jeho místě tam působí obyčejný hráč ze řad živnostnictva, nebo se při řádné sontěži udělí místo studentíku, měl-li politickou legitimaci. Na jak dlouho zarazí se hudební vývoj takových měst, jak živořiti bude zpěv a hudba v kostelích! Tak nám odcházejí konservatoristé do orchestru podniků zábavních a pomáhají vytvářeti nesnesitelné ovzduší prosto- 15 | ||||
|