|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
pášné hudby americké. Je naší povinností uvésti je na cesty naše, kde by mohli zdárně prospívati na svůj i náš užitek. Pozorujeme, že krise vůdců podmíněna byla krisí prostředí, do něhož je naše hnutí postaveno. Churaví totiž kostelní sbory, zvláště tam, kde nezakotvila pevně naše cyrilská organisace. Stará garda kostelních zpěváků vymírá — a dorostu není. Kdysi zůstávala mládež stranou všech vlivů a tak po letech vyrostly v každé osadě řady ochotných a dobrých pěvců chrámových. Dnes už je málo měst neb pa,ronátů, které zabezpečují zvláštními pěveckými školami stálost chrámového sboru. V té příčině neblahý indvidualismus učinil z každého dítěte se zdravým sluchem — příštího hudebního umělce, a tak dětí zlichoceni neradi se podrobují kázni a hromadnosti sborové. Jsou li kde ještě kůry, udržují je ředitelé kůru s velkými obtížemi, mezi nimiž vzájemné ohledy a úsluhy projevují se v povrchnosti liturgického zpěvu, v solových vložkách, v koncertech za různých odpoledních pobožností, v hluku na kůru a ve všem tom, co je neporozuměním ethických i esthetických cílů cyrilismu. Krise prostředí jeví se i v širší obci obecenstva, shromáždění věřících. Jak jsem již ukázal, lid nejeví zájmu pochopiti tajemství liturgie, spokojuje se zbožností pouze soukromou, přestává míti i účast na písních v řeči mateřské. Pochopíte to, díváte-li se v kostele, kolik lidí má v rukou modlitby nebo zpěvník. Málo jich sleduje úkony svaté oběti a ještě méně jich zpívá; mnozí, jak víme, přicházejí ze zvědavosti, že uslyší pěkné skladby na kůru zpívané, nebo jak posledně zvykem, stačí jim přijíti na konec poslechnouti varhanní koncert. Vymřela literátská bratrstva. Zrušena 1781 Josefem II. přeměnila se po svém ožebračení v bratrstva pohřební, spolky dobročinné a posledním jejich zbytkem zůstali zvláště po vesnicích poutní zpěváci, předříkávači. A přece ještě před 30 lety slýchávali jste z literátských kůrů písně starodávné, zpívané starými melodiemi (třeba mnohdy jen notou obecní). Ale málo se těmto aliterákům « důvěřovalo, mnozí horlivci jich odsuzovali. Říkalo se jim smodliví«, protože tito dědouškové rádi se modlívali i po službách Božích s lidem, a to svým svérázným, jistě i pravověrným způsobem. Snad tato zvláštní stránka náboženské psychologie našeho lidu upadne bez studie v zapomenutí. Co mohlo býti ohniskem k obrodě lidové písně duchovní — nechalo se bez podpory a úcty zaniknouti docela. Víme, že i naši evangelíci mají a užívají dnes málo starých českých písní duchovních, živíce se chlebem německým a anglickým. Od nich světskost, ale i pieiism písní přešel do našich chrámů, podporován importem písní poutních a klášterních. — Jediným lékem je jednota písní, jak se projevila velikými zpěvníky pro Moravu a Cechy. Jediný prostředek ochranný jsou naše staré písně, jimiž se hlásíme po staletích k svým otcům, kteří Krista milovali snad vroucněji než my a proto Mu nikdy nepřestali zpívati v srdcích svých. Nejbolavější krise je v organisaci. Nestačí hojnost vůdců, kteří jsou rozsévači dobré myšlenky, nemůžeme se spokojiti, najde-li se tu a tam úrodná půda, v níž se jí dobře daří, takže též užitek přináší. Bohatstvím země je teprve úroda na všech a velikých lánech, ale musí to býti žeň, sypající zrna velká a zušlechtěná. Takových docílí se hospodářstvím racionalisovaným a hospodářskou svépomocí, družstevnictvím. Tot malé podobenství, co znamená organisace i pro naši myšlenku. Principy této organisace, jak ji v sobě má Obecná jednota cyrilská jsou správné. Svéráz diecesí s bezprostředními vlivem diecesních jednot na rozvoj církevní hudby ve vikariátech a její praxi ve farních jednotách každé osady, je přímo požadavkem moderním, dopřávaje uplatňovati se ve společné snaze místním poměrům a zvyklostem, pokud jí nejsou na odpor. Velké jednoty diecesí v zájmu katolicity i velkorysosti musí tvořiti ústředí celé cyrilské obce, t j. Obecnou jednotu, která musí vésti, říditi a slučovati, a proto byla by přímou účastí jednotlivých jednot zdržována ve svém podstatném úkolu. Pokud a jak se tato organisace osvědčila a jeví dnes, poznali jsme v úvahách předešlých. Malý smysl pro význam jednot diecesních, nekázeň vůči ústředí, živoření nebo činnost jednot bez společné myšlenky jsou rány příliš hluboké, a jen v jich vyléčení je zdraví i budoucnost naší katolické posvátné hudby vůbec. Známe-li bolesti, hledejme léků! (Příště dále.) 16 s | ||||
|