|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Ne všecko, co je dovoleno na ulici, v přátelském kroužku, v skrytosti vlastního krbu, jest dovoleno při slavnosti liturgie. Všechny zřejmé projevy citové se očišfuj-,, mírní, ladí a jsou povznášeny nad okamžik, nad ojedinělost, nad jedince, jsou povzneseny do všeobecna ve vlastním smvslu, do všeobecna zvaného »katolické! A právě tím nejen že nedoznává náš niterní život újmy, naopak dostává se mu obo-;hacení, prohloubení a eduševnění. Kdo si osvojí celý církevně liturgický obřad, kdo jej vy-,konává procítiv jej, jistě ovládá ve veliké míře náboženské a vůbec lidské vzdělání, jež se v něm více a více obráží. Takový kněz stává se v celé své bytosti niterně i zjevně stále iharmoničtějším, pročištěným, ano přeobrazeným. V liturgii posléze jest universální nebo ještě spíše sociální směr. V liturgii nemodlí se a neobětuje jediná zavržená a osamělá lidská duše, v liturgii modlí se a obětuje celá církev společně se svou hlavou. Jednotlivec nevysílá tu modlitby ze svého osamoceného a uza-,vřeného nitra, nýbrž jako pravý bratr Kristův, jako pravý spoluobčan a druh s,7ětců. Jaká láska, jaká útěcha, jaká síla tu prýští z liturgické modlitby! Jaký vznešený úkol má svatá liturgie v dnešních sociálně tak rozervaných dobách! N pravdě tu stojí n•~odlící se církev uprostřed dnešní společnosti lidské jako Kristus — Spasitel. Z ní vyvěrá stejná síla, stejné požehnání, jež se rozlévá na všechny údy společnosti, síla, jež jest s to všechno zhojiti. C. Důsledky. Posvátná liturgie jest dílem Kristovým, má také jeho vlastnosti. Dovolte, vážení, abych z toho vyvodil ještě několik praktických důsledků. Nejdříve z toho plyne, že liturgie jest projevem uctívání Božího. Slaviti posvátnou liturgii, obřady konati, brevíř se modliti, v choru státi, svátosti udíleti, žehnati, to neznamená zhošfovati se prostě zevních formalit. Vykonávajíce posvátný obřad liturgický, piníme všechny úkony uctívání Božího. Obětujeme, modlíme se, chválíme, děkujeme, stáváme se: -devoti., to jest Bohu odevzdanými lidmi, kteří podle slov sv. Tomáše sebe samy Bohu obětují, aby se rnu docela podrobili a v jeho vůli a službu se odevzdali. Plyne z toho dále, že liturgie jest aktem lidského uctívání Boha. Člověk pozůstává z duše a z těla. Ale duše jest formou těla a má je ovládati. DId, quod est exterius, refertur ad id, quod est interius sicut ad principaleg, to jest: zevnější, tělesné vlastnosti jsou podřízeny vlastnostem vnitřním, duchovým jakožto převládajícím. Tohoto základního zákona jest šetřeno v liturgii co nejšetrněji. Nebof v liturgii projevuje se vnitřní, duševní stav na zevnějšek vhodnými ději, obřady, výzdobou oltáře a kostela, v posvěcení nejrozmanitějších prvků a výtvorů lidského umění a píle, především v mluveném slově, ve zpěvu a v hudbě. Ale při tom musí určovati vždy živel niterní duchový a nadpřirozený, podobu a míru všeho, co je vnější, tělesné a přirozené. To, co je tělesné, má podporovati vše, co je duševní, nikoli jemu překážeti. Musí sloužiti, ne samostatně panovati, musí soustředovati a produševňovati, ne rozptylovati a zevšeobecňovati. V tom smyslu praví sv. Tomáš: »Si vero mens distrahatur vel qualiter cumque impediatur, est a talibus cessandumg, to jest, jestliže duch okolím (míněna jest ve spojitosti vnější ústní modlitba) jest činěn roztržitým anebo jest překážkami zdržován, lépe jest od modlitby upustiti. Dále následuje, že liturgie jest katolickým uctíváním Boha. I pantheista, který se pro-chází v přírodě, aby si uvědomil svou totožnost s vesmírem, a aby se ujistil svým božstvím, říká že je zbožný. Neméně protestant, který dochází do kostela, aby tam poslouchal kazatele. Výkony liturgické nemají nic společného s pantheistickou zbožností. V liturgii zjevuje se nám tělesný svět v podobě Boží, nakolik jest skrze Kristovo lidství vyvoleným a zušlechtěným nástrojem, který mocí Boží má v nás způsobili pravý a skutečný poměr dítek k Otci nebeskému. Výkon liturgický nemá také nic společného se zbožností protestantskou. Protestantovi jest kázání věcí hlavní. Protestant má a musí se vniterně se slovem kazatelovým dostati do rozporu, má pochybovati a odporovati a tak dochází k boji mezi slovem kazatelovým a mezi posluchačem. Protestantský kostel jest v jádře církevním stánkem slovním a bojovním. (Příště dále.) 28 | ||||
|