|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
kapitol,,. — >Nyní dlím v Emauzích v Praze, v klášteře Beuronské benediktinské kongregace. Umělecká činnost benediktinských mnichů požívá v různých odvětvích světové po-věsti. A všechno umění soustředuje se v jediném bodu, v bohoslužbě, v nejvlastnějším jejich povolání. Není proto divu, že vytvořují výkony nadlidské. Jsou to dojmy zvláštního druhu, jež vzbuzuje taková monastická bohoslužba. Je-li bohoslužba v Řezně nebo Miinsteru úchvatná, mám pro bohoslužbu benediktinských mnichů jediný attribut: Blaženost. Všechno odpoutává zde modlícího se od světa, od pozemkosti. Klášterní chrám je vyzdoben malbami zvláštního svérázného druhu. Nenajdeme zde ničeho nápadného, rušivého. Jednotlivé figury vystupují monumentálně v nebeském klidu, ale přece piny vroucnosti, z pozadí. Jakoby vyzývaly ke chvále Boží. — Tluče devět hodin. Mniši vstupují. Úchvatný dojem pro toho, jenž poprvé tu dlí. Pár vedle páru kráčejí tyto důstojné, přísnou životosprávou vychrtlé bytosti, piné klidu, avšak přece pevně, jak tomu jen u posvěcených tvorů bývá. Přes to, že není zde komanda, jsou všechny pohyby stejno-měrné, harmonické. Nyní začínají varhany, ale ne bouřlivě a tvrdě, nýbrž jemně, klidně, jako symbol harfy Davidovy. A nyní začíná chorál. Ano, to je pravá hudba církevní! Všechny nepřátele »šedého« chorálu bych rád pozval, aby byli přítomni takové bohoslužbě a jistě by byli jiných názorů. Vše to plyne tak líbezně a stejnoměrně a zase pino vzletu a síly. takže jsou tím naše smysly zcela uchváceny. Není možno, abych popsal pocity, které mne ovládly. Je to dojetí, radost, je to ušlechtilá pýcha, že jsem katolíkem, je to obdiv? Nemohu to přesně vysloviti. Avšak nadpozemská síla nutí padnouti na kolena a modliti se k beránkovi, jehož chvála by měla všude tak přesvědčivě a pravdivě zaznívati. Mezi zástupem věřících nebylo jediného, jenž by byl zůstával bez zájmu. Zde stalo se skutečností: >Chorál neodpuzuje lid, ale připoutává ho mocně k sobě.« DR. E. TROLDA O skladbách J. D. Zelenkových, jmenovitě o jeho melodramatu d e s. V e n c e s 1 a o. (Příspěvek k dějinám české církevní hudby z počátku XVIII. stol.) (Pokračování.) Zde jest ovšem jen jeden trojzvuk rozložen, tonický, a k němu jsou přivěšeny melodické postupy sekundové. Oproti tomu jsou místa, kde Zelenka rozkládá akordy za sebou důsledně a to bud akkordy stejného druhu, anebo různé. Následující 2 příklady, vzaté z č. 26. a 7. nám vše objasní : a f i 13. —-=i--~- ---=-o--Rr —y—~ Ven- ce - sla - i - ni san gui - ne b~yyt -R-• ••~y _ 14. ~—R- -~r SSf-ffF `-C-R- -~_ - lili ~~-- ~--- -G—•=— -- ' --_ ~ - ~- r_ —y- —~-~-Rig -R ~ R- •-:~ in - fra ctae Prvý příklad přináší stoupající sekvenci rozložených kládá harmonii subdominantní ve formě a dominantní septimového akkordu, anebo, chceme li, dokonce Dg. Celkem lze říci, že takové hromadění rozložených vidlem, za to se vyskytují velmi často jednotlivé útvary, a velmi dobře působí. Druhý činitel, jejž jsme v melodice umělé hudby je tonová repetice. Nepatří sem ovšem tonová repetice, pěstovaná, ani ona, jež vzniká započetím nového motivu chozího, nebol v tom případě jsou vlastně oba tony osextových akkordů, druhý roz-(vlastr.ě D) [přetržené] ve formě akkordů nebývá u Zelenky pra-jež mají zajisté dekorativní význam označili shora jako méně cenný, vzniklá anticipací, tou dobou velmi z východiska závěru motivu před-d sebe odděleny cesurou. To na- 41 | ||||
|