|
| ||||
| ||||
|
slavičím. Milton nazval slavíka nejhudebnějším a nejmelancholičtějším ptákem, který trilkuje svou sladkou a něžnou píseň, jakoby utěšoval večer v jeho zármutku nad západem slunce. Hudbou jest i nejsmělejší a nejmužnější zvuk řevu lva, jenž se blíží ; zvuk, který duní ve větru na poušti a děsí vzdálenou karavanu na její pouti pustinou. Jaká tu i harmonie v rozmanitých hlasech přírody neoživené; jaký tu jemný oddech v mlčení večera, — jak sladký zvuk vodopádu, spícím ]esům každé noci svou píseň tajemně hučícího; jaký tu drsný diskant vysokých melodií větru zpívajícího v plachtoví, jaký opět hrůzostrašný bas ve zvuku hromu burácejícího ze svého temného >orchestru« k nebesům ozvěnu dávajícím. Mrs. Hemans tázala se Waltera Skota, zdali pozoroval, že každý strom vydává svůj zvláštní zvuk při větru. Odpověděl, že ano a dodal, že při souvislosti hudby s básnictvím, ]ze vystihnouti hlasy stromů, zpodobníme li rhytmus zvuku dubu, smrku, vrby. Lze vystihnouti i rozdíly mezi zvukem stromů lesních a stromů zahradních. Vrba vydává zvuk, řekli bychom suchý, svkavý ; dub přísný, drsný šelest, jako kdyby starý král lesů, nad nímž staletí přeletěla, potřásal se vzdorem hlavou proti nárazům prudkého větru, náhle propukajícího a v témž oka-mžiku umírajícího; platan se svými širokými listy šumí tak, jako by byl celý jediným úlem; smuteční jest nářek tisu, jehož každý list jako by byl vzdechem, však nejhlubší, jaksi slavnostně vážný a nejhudebnější jest zvuk zvaný básnicky starou a slavnostní harmonií, zvuk smrku ... Tolik o hudbě přírody. Jest ovšem ještě jedna věčná a nesmrtelná melodie, melodie, které neslvší hrubé ucho lidské, a jež slyšitelna jest jen duchům nad všednost povzneseným, melodie pohybů těles nebeských, meloďie, kterou společiě pějí hvězdy. -
Varhanické kursy při hudební škole >Zerotína« v Olomouci. Za stávajícího nedostatku ředitelů kůru a varhaníků na venkově bylo velmi záslužným činem založení varhanických kursů při hud. škole vZerotínac v Olomouci. Zá;luhou ředitele školy, p. G u s t a v a Pivoňky, byl vypracován učebný plán, v němž je velmi dovedně řešen postup a rozdělení vyučování předmětům, které přispívací k vše-obecnému odbornému vzdělání ředitelů kůru a v němž je hlavně přihlíženo k praktické stránce, jíž je v tomto povolání především zapotřebí. Vyučuje se tu chorálu a liturgii, harmonii, dějinám hudby, intonaci a sborovému zpěvu, cvičení v dirigování a hře na varhany. Podepsaný měl příležitost býti přítomen vyučování a shledal, že výsledky byly přes krátkou dobu trvání kursů překvapující, což dlužno přičítati účelnému rozdělení látky učebné i výborné kvalifikaci a snaze pánů učitelů. 1 o skvělých vyučovacích místnostech je třeba s pochvalou se zmíniti. Přejeme kursům i zakladateli jejich, p. řed. Pivoňkovi mnoho zdaru a vítáme v nich potřebnou instituci, která dojista přispěje hojně k po-vznesení církevní hudby i stavu ředitelů kůru a tím spiní své kulturní poslání. Vojt. Říhovský. Reforma hudby církevní. Wm. F. Markse. podává o reformě hudby círk. tuto i pro nás zajímavou zprávu v >Catholic Choirmasterc navazuje na to, že arcibiskup Hanna vydal nařízení ve věci zpěvu církevního obnovuje tak příkazy papeže Pia X. v Molu Proprio. Otázka zpěvu církevního a hudby chrámové jest velmi nesnadná a rozsáhlá a ne každý kněz má odvahu a dovede úkol ten přesně piniti. Pisatel při-pomíná, jak před mnohými lety kterýsi arcibiskup pojednav o této otázce s vážným církevním reformatorem, dal souhlas k tomu, aby se zřizovaly zvlášf krojované sbory mužů a chlapců, ale v zápětí vydal zákaz ustanovuje, že tyto sbory nesmějí zpívati přede mší svatou nebo po ní, z toho důvodu, že by se příliš podobaly zpěvním útvarům v kostelích protestantských. Připomínáme též případ, kdy jeden farář jen s tou podmínkou sine qua non přijímal do služeb CYRIL katolického varhaníka a ředitele kůru, že v jeho kostele neplatí žádné Motu Proprio. A prohlásil do-konce, že nebude-li podmínka ta přesně zachována, přiveze si kvartet z Chicaga za báječnou cenu. A byla to snad zaujatost mezi některými kněžími, jež při-měla velkou kathedrálu, aby angažovala biskupského varhaníka a ředitele kůru, který měl zaříditi přesně podle obřadních předpisů sbor mužů a chlapců a na-hraditi jím sbor mužů a žen na kůru vysoko nad vchodem do kathedrály, jak jen možno daleko od svatostánku. Ovšem veliké chrámy biskupských residencí jsou po této stránce daleko lépe na tom, než skromné kostelíky. Mnozí zpěváci na kůru kostela katolického se domnívají, že povinností katolického kůru jest toliko baviti posluchačstvo (shromáždění) na jednom konci kostela, mezitím co kněz na druhém konci slouží mši svatou<. Je tomu však naopak! Úkol katolického sboru kůrového jest tak důležitý a nepostradatelný, že žádný kněz, ani biskup a ani sám papež by nesměl sloužiti >velkou= bez doprovodu (sboru) kůru. Vlastním předmětem kostelní hudby jest především čest a siáva Boží, za druhé povznášení věřících a za třetí spása duší zpěváků. Sv. Augustin a církevní hudba. Dne 28. srpna slavila církev 1500té výročí jednoho ze svých největších (»doktorů^) učitelů Uvažujeme-li o své činnosti jako varhaníků a ředitelů kůrů, slušno, abychom slyšeli, jak takový velikán smýšlel o hudbě církevní, Slova nebo hudba - co z toho obého? Nebezpečí pro smysl zasvěcený zvuku zdálo se tak vážným, že velký biskup často uvažoval o tom, nebvlo-li lépe vyhostiti hudbu z chrámu vůbec. Upustil však od tohoto odsudku uvažuje dále, jak může zpěv p=ispívati ke zbožnosti, je-li náležitě a správně pro-vozován. A tak můj úsudek kolísá mezi nebezpečím smyslnosti a nadějí v duševní zisk; a nemohu-li se určitě rozhodnouti, jsem v celku nakloněn k tomu schváliti dosavadní způsob zpěvu v kostelích: smyslovou rozkoší vcházející uchem napomáhá se totiž probouzení citu zbožnosti v duši. Ale kdykoli se mně přihodí, že dávám více pozor na to, (sleduji to více) jak se zpívá, než co se zpívá, přistihuji se v chybě a dal bych přednost tcmu.abychom neměli takových zpěvů. Liturgie. The Catholic Choirmaster December 1930 uvádí: > Belgičtí Otcové Benediktini zahájili v koncertní síni Antverpského světového trhu mezinárodní liturg. kongres. Spojen byl s otevřením náboženské umělecké výstavy. Tento kongres, první mezinárodní toho druhu, byl navštíven tisíci účastníky a delegáty z mnohých zemí. Biskup Grente, z Le Mans ve Francii, navázal na slova papeže Pia X. pravě: >No more mute spectators in our churchesc. Nebudiž více němých diváků v našich kostelích! >Při mši svaté mnoho modliteb jest obětov-no za lid< — pravil biskup, vale lid jich neslyší; počítá kuličky na růženci, mezi tím co nejhlubší mysterium se koná u oltáře.c Otec Bernareggi z Milánu, prohlásil: >My v [talii máme přednost proti jiným zemím, protože naše mateřská řeč jest tak těsně spiata s oficielním jazykem církve.< »Tato okolnost vysvětluje rozvoj a výsledky našeho liturgického hnutíc. Otec Beukering z Rotterdamu zvolil si za předmět své promluvy: Lid a kněz spojeni >Jest na časec, pravil, >sjednotiti už jednou kněze a lid, jest na čase sloučiti naši mládež a naše muže u oltáře. Za tím účelem musí být naše chrámy tak postaveny, aby každému návštěvníku kostela byl umožněn volný pohled na oltář c. Kdybych já byl Samsonem, zbořil bych všechny pilíře v chrámích. Každý věřící musel by si osvojili znění obřadů v jazyce mateřském a pak bychom mohli osvoboditi kůry od zpěvů, které nám vzdálily lid. Naši kněží mši svatou sloužící měli by se státi lidu bližšími a oltář by musel být tak umístěn, aby kněz byl obrácen k věřícím. Tak dlouho jsme ukazovali záda lidu, až lid ukázal záda nám. 47 | ||||
|