|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Nejprvé chci vám zodpověděti tuto otázltu ve smyslu Richarda Wagnera. Wagner totiž pokládal operu, jak se vyvinula za jeho časů, za absurdum. Proč? Protože — jak pravil — prostředek si pyšně osobuje právo býti cílem a účelem, účel se však snižuje na stupeň prostředku a pouhého popudu. Jinými slovy: Vedlejší věc stává se věcí hlavní a naopak. Hudba není v opeře věcí hlavní, než toliko prostředkem vyjadřovacím. Hlavní věcí je déj, který nesmí býti hudbou zdržován nebo dokonce rušen, za to však co nejpronikavěji musí býti posluchači ve své hloubce vštěpován do mysli. Wagner chtěl ve své knize » Kunstwerk der Zukunft« odstraniti absurdnost opery. Děj, slovo a hudba měly splývati harmonicky v celek, tak harmonicky a rovnoměrně, aby každému z těchto článků zůstala a nebyla odnímána jeho svéráznost a volnost. Postup Wagnerova nazírání není nesnadno upraviti pro hudbu církevní. Také zde je absurdní, jestliže účel se stává prostředkem a věc hlavní věcí vedlejší. Hudba jest při slavném obřadě liturgickém stejně málo věcí hlavní jako v opeře. Hlavní věcí jest v liturgii také děj a slovo. I zde nesmějí tyto dvě složky býti hudbou zdržovány nebo rušeny. Zcela určitě prohlašuje Pius X. v Motu proprio (Č. 22. 23.): »Na-prosto není dovoleno, aby pro zpěv nebo pro hru bylo knězi u oltáře déle čekati než vyžaduje obřad liturgický ... Všeobecně jest odsouditi jakožto nejhorší zlořád, aby při úkonech církevních liturgie jevila se podružnou a jakoby podřízenou hudbě, ana hudba jest jenom částí liturgie a její pokornou služkou«. Ideálem při liturgické hudbě jest právě to, co Wagner požadoval od uměleckého dila budoucnosti: Děj, slovo a hudba musí se spojovati v harmonický celek. A jednota v tomto celku jest vždy tenkráte nejharmoničtější a organická, váže-li se chorál na liturgický děj a na liturgické slovo. Následkem toho jest chorál skutečně ideálem církevní hudby. Chceme-li mluviti katolicky, pak smíme říci: Chorál jest proto ideálem liturgické hudby, protože jest ve své podstatě pi`íbuzný s liturgií a s nejdokonalejším výrazem Božství v lidstvu a s přesvatým lidstvím Kristovým a má tytéž vlastnosti jako liturgie sama. Za předně chorál jest objektivní a směřuje k věci, k Bohu. Jako Kristovo lidství tak také chorál není nic samostatného vedle posvátného Písma (textů). Jako Kristovo lidství trvá jen v božské podstatě tak také jest chorál pohroužen v slovo textu. Jest a trvá jen jako jakési roucho textu a svatého děje. Chorál není tak, jak bychom -řekli, skoro dramaticky vzrušen jako spíše upiat na moment dogmaticko-mystický. Pravda, naskýtají se i místa hluboce dramatického spádu. Srov-nejme jen na příklad responsoria pi I jitřní mši sv. za tridua pašijového týdne. Ale přes zbarvení silně realistické převládá přece klidná skrytost kontemplační. S tím souvisí to, že se v chorálu projevuje přísná ukázněnost momentu vášně. Chorál nElíčí zápas duševní nýbrž duševní velikost, jež nabývá nadvlády. Také v chorálu jest affekt a temperament. Ale chorál nesráží posluchače do víru vášní, nýbrž povznáší jej nad vášně. Všechny affekty soustředují se tu v jednom směru a navzájem se tak sesilují. Směřují všechny k tomu. co nazýváme objektivním, k idei, k Bohu. Tím nabývá affekt čehosi odměřeného, hlubokého, překonávajícího, unášejícího. Vášeň melodií gregoriánských podobá se krvavým znamením na těle Kristově. Tyto svaté rány ukazují nám sice hrůzy utrpení Páně, ale jejich záření nedává nám prožívati tyto hrůzy v dramatické skutečnosti, nýbrž hlásá nám vítězství Páně nad utrpeními a vášněmi. Moderní umění má často na tváři vyjádřeny příliš pessimistické rysy. Rysy piny trýzně a křečovité bolesti, tak moderní umění přistupuje k člověku křížem obtíženému. Naproti tomu umění liturgické potkává se s truchlícími jako Kristus z mrtvých vstalý se svými učedníky. Ukazuje jim sice své svaté rány, znamení utrpení, ale tím oni byli upokojeni a ne do smutku a do bolesti sraženi. Písmo charakterisuje blažený duševní stav apoštolů slovy, která se ozývají v našich velikonočních modlitbách a zpěvích: Gavisi sunt discipuli viso Domino, plesali učedníci spatřivše Pána. Chorálu jest konečně melodie obecná, neboli lépe řečeno sociální, přirozená a vlastní. Chorál jest ve svém nejvniternějším jádře uměním pospolitosti, vyrůstajícím ze společné víry, myšlení, cítění a života církve. Tato idea pospolitosti a celistvosti počíná rozněcovati i docela moderní hudebníky, kteří s katolickou církví jinak naprosto necítí. Hlavním bodem letního čísla berlínské Neue Musik (18. až 21. července) jest myšlenka uměleckého díla, jež by vzešlo ze společné tvorby. Tato myšlenka — praví se tam — může jen tenkráte býti uskutečněna, kde pracují hudebníci, již jsou v jakési pospolitosti, kteří prožívají jakýkoli společný zážitek. A dílo, společným úsilím konané, může býti nalezeno jen na základě nově získané jednoduchosti slohu. (Příště dále.) 51 | ||||
|